Pohádky sobíka Tobíka
Do zeleného háje se se sklonkem zimy narodí malý sobík Tobík. Pomalu začne objevovat krásy lesa a taje počasí, které ho provází po dobu celého roku až znovu do zimy.
Poznámky & feedback
01 — tetralogie
Čtyřdílná série zasazená do království Lakus. Sleduj, kolik je napsáno a začni rovnou číst.
Lakus je svět inspirovaný severem — skandinávskou krajinou, kulturou a historií. Studená moře, fjordy, dlouhé zimy a krátká, o to jasnější léta.
Příběh tetralogie Slunce nad Kepenikem se odehrává ve městě Kepenik a sleduje obyčejné lidi, kteří se ocitnou uprostřed událostí větších, než jsou oni sami.
02 — kronika
Živý dokument světa — dějiny, národy, geografie i bohové Lakusu tak, jak vznikají.
Souběžně s tetralogií píšu rozsáhlou kroniku, která mapuje celé království Lakus — bez ní by neexistoval rámec, do kterého tetralogie zapadá.
Kronika zahrne geografii, historii, politiku, ekonomiku, demografii, magii i náboženství Lakusu. Zatím ji dávám dohromady — brzy tu najdeš první zápisy.
03 — sbírka
Povídky a básně, řazené podle toho, jak vznikaly. Každá stojí samostatně — žádný čtenářský pořádek nutný.
Do zeleného háje se se sklonkem zimy narodí malý sobík Tobík. Pomalu začne objevovat krásy lesa a taje počasí, které ho provází po dobu celého roku až znovu do zimy.
04 — autor
MervArt je moje tvůrčí zázemí — zastřešuje vše, co píšu a tvořím. Pod uměleckým jménem Meren Vartija — v překladu volně „strážce moře" — píšu povídky, básně a hlavně buduju vlastní svět Lakus. Jméno si nesu jako maják: stojím na jednom místě, dívám se do tmy a čekám, co z ní vypluje. Pak o tom píšu.
Nepíšu eposy o hrdinech. Píšu o lidech, kteří zůstali stát příliš blízko vodě.
Mé příběhy nejsou věrné historii ani mapě — jsou to světy z mé fantazie, jen prosvícené atmosférou Skandinávie: severskou mytologií, lidovými pověstmi a krajinou, která je sama o sobě postavou. Tahle stránka je můj maják pro čtenáře — světlo, které svítí, dokud sem píšu, a klidně si k němu připlujte blíž.
05 — spojení
Ozvěte se s reakcí na povídku nebo otázkou. Rád odpovím.
Soubor index.html by se měl stáhnout sám. Pokud ne, zkopíruj kód níže, vlož ho do nového souboru a ulož jako index.html. Ten pak nahraješ na Cloudflare.
Slunce nad Kepenikem
Svazek I
Pomněnkový dech
Když ledové sevření Severu začalo hrozit záhubou celým národům, rozptýlené lakuské kmeny se ocitly na prahu zkázy. Předcházející věky, nyní nazývané Věkem lesů a jezer, byly pro ně obdobím hojnosti. Žili v harmonii s divočinou, každý kmen sám za sebe, rozptýlený mezi hlubokými lesy a třpytivými jezery. Neznali války ani nájezdy. Lesy nabízely úkryt, vody dostatek ryb a země plody, které sytily jejich malé, soběstačné komunity. Těžko si tehdy představit, že jednota by mohla být nutná k přežití.
Pak však přišla Doba ledu. Z hlubin severních pustin povstal nepřítel neviděný, ale všudypřítomný — ledovec, nezadržitelný ve svém pohybu. Země, která po věky sytila lakuské kmeny, se měnila v pustinu ledu a sněhu. Každý týden bylo více lesů pohřbeno, více jezer zamrzlo, více životů bylo ztraceno.
Pod tíhou zoufalství a mrazu začali Lakušané hledat útočiště. Postupující led je tlačil na jih, k pobřeží Lahtanského zálivu, kde život ještě doutnal. Ale tam, místo záchrany, nalezli zkázu. Kmeny, donucené bojovat o mizivé zbytky země, se střetávaly v krutých bitvách. Krev tekla jako nikdy předtím, neboť každý si hájil svůj poslední kus domova.
Když se země stala příliš malou pro všechny, první kmeny obrátily oči k moři. Na vratkých lodích, vyrobených ve spěchu a často postavených ze zmrzlého dřeva, začali opouštět Lakus. Hnáni větrem a zoufalstvím přistávali na březích cizí země — v Pietském království, jehož úrodné pláně se zdály být příslibem nového života.
Ale pietské obyvatelstvo hledělo na příchozí s podezřením a opovržením. Lakušané se stali vyděděnci, často nuceni vykonávat nejpodřadnější práce na farmách a statcích, za které jim bylo vypláceno jen minimum — často pouhá střecha nad hlavou a skromná strava. Pro Piety byli vetřelci, kteří svou přítomností přinášeli chaos.
O desetiletí později, když se napětí mezi Piety a Lakušany už nedalo jen tak přehlížet, přišel nový král, Simasči. Muž moudrý, ale těžce zkoušený lidovou nevolí. Ve snaze ukončit bezpráví a předejít občanským nepokojům vydal Dekret o právech Lakuského lidu. Tento zákon, ač revoluční, přinesl smíšené pocity. Lakušané získali právo svobodně se pohybovat a pracovat v království, ale mnoho Pietů to vidělo jako zradu.
Vzpoury zaplavily náměstí před královským hradem. Král, pod tlakem lidu, přidal dodatek — zavedení zvláštní daně, která od Lakušanů žádala dvakrát více než od Pietů. Tento ústupek zchladil hněv Pietů, ale zároveň upevnil lakuské přesvědčení, že budou muset bojovat, aby našli skutečný domov.
A právě tehdy, na cizím území, mezi poli, která orali, a farmami, kde sloužili, se začalo formovat to, co kdysi neexistovalo — lakuská jednota. Z otupělého zoufalství povstal nový národ, spojený nejen krví, ale i utrpením. Ač byli Lakušané stále zotročováni okolnostmi, jejich srdce začala bít jako jedno. A v jejich zpěvech, nesených nočním větrem, zazníval příslib, že jednou najdou své vlastní místo pod sluncem.
Lakuský lid se zrodil ne ve svobodě, ale v okovech, ne na vlastním území, ale v exilu. Přesto jejich příběh nekončí nýbrž začíná. A hvězdy na nebi by mohly vyprávět, že jednou, až přijde čas, povstanou z popela jako mocný národ, který už nikdy nebude muset utíkat.
Když král Simasči zavedl dvojí zdanění Lakušanů, odpovědí byla tichá, ale odhodlaná revoluce. Na severním pobřeží se shromáždil celý národ ke společnému hodování, které vstoupilo do dějin jako Isela, neboli Velká žranice. Byla to oslava jednoty, ale i zármutku nad ztrátou domova. Písečné pláže zaplavily stoly plné pokrmů a večer zněly balady, které opěvovaly jejich domov za Lahtanským zálivem.
Gardisté se pokusili tento protest potlačit, ale druhého dne se lidé opět sešli. Tentokrát zpívali o svém původu, o lesích a jezerech, které museli opustit. Písně přetvořily jejich utrpení v odhodlání a staly se základem pro jejich budoucí identitu.
Stávka donutila krále přiznat Lakušanům alespoň jeden volný den v týdnu. Ten den nazvali Sekunta – den radosti a odpočinku, kdy si připomínali sílu svého společenství. Lesy, moře a vyprávění se staly útočištěm jejich duše. Pod korunami stromů si vyprávěli příběhy plné fantazie a odkazů na svou ztracenou domovinu.
Pověsti o bájném severu, kde divocí vlci a medvědi kráčeli bok po boku s lidmi, získaly téměř mýtický rozměr. V těchto vyprávěních se rodily hrdinské postavy, které sepsal Tarin Sankarai, autor slavné knihy Votaman – Neporazitelní hrdinové severu. Přestože Tarin nikdy nepřekročil hranice Pietského království, jeho příběhy o lakuských válečnících a kouzelných jezerech přežívají dodnes. Včetně hrdinské a vzpomínkové písně o ztracené domovině:
Tam kde má země leží, na souši i pod hladinou. Tam kde ji Trogen střeží. A než jí sněhy zavanou, musím najít cestu svou, do země mé milované,
plné hvězd a sat zlatých jelenů a laní plachých.
Kde voda a zem v jedno srostou a kde slunce s ranní vlahou rosou
přivítají nový den, nad zemí mou milovanou.
V zemi s lesní krajinou, na pevnině i pod hladinou, kde Trogen bdí.
Nad zemí mou milovanou.
Ve stínu ji chrání tiše, když napadne sníh jak z plyše. Hvězdný prach se zlatem míjí
Nad zemí mou milovanou.
V zahradě už kvetou saty, všechny starosti jsou ti sňaty,
a voní do noci sladká tajemství.
Nad zemí mou milovanou.
Voda a zem zde v jedno srostou a slunce s vlahou ranní rosou, přivítají nový den,
Nad zemí mou milovanou.
Po více než sedmi staletích vyhnanství se sjednocený národ Lakušanů začal vracet do své domoviny. Pro většinu z nich to nebylo jen stěhování, ale spíše cesta ke kořenům, k zemi, kterou znali jen z příběhů a písní předků. Návrat byl však komplikovaný – zemi, kterou opustili kvůli ledovci, bylo třeba znovu objevit, osídlit a poznat.
Legenda praví, že Lakus byl znovuobjeven během rybářské výpravy, kdy jedna loď zabloudila v husté mlze nad Lahtanským zálivem. Rybáři tehdy narazili na skalnaté útesy, které se ukázaly být jižním pobřežím jejich dávné vlasti. Obávaný ledovec začal ustupovat, a tak začala nová kapitola lakuského příběhu.
Tento objev se stal inspirací pro Tarina Sankaraie, který ve své slavné povídce Náš svět je před námi vypráví o heroické výpravě bojovníků, kteří na novém území čelí nestvůrám, osvobozují královnu lesů a přinášejí zemi spásu. Ačkoliv příběh nese stopy fantazie, jeho základ vychází ze skutečné události – znovuobjevení domova lakuským lidem.
Zatímco Lakušané postupně osídlovali jižní část země, narazili na nový národ – Harmatty. Tento lid, vyhnaný ze svého domova rozpínavým Háborským královstvím, našel útočiště v zemi, kterou Lakušané považovali za svou. Konflikty byly nevyhnutelné a několik bitev rozhodlo o osudu Harmattů.
Lakušané zvítězili a Harmattové byli nuceni odejít na sever, kde získali částečnou autonomii v rámci lakuského království. Navzdory těmto střetům se podařilo uzavřít mírovou smlouvu, která zajistila klidné soužití obou národů.
Návrat do vlasti byl postupný – lidé se museli přizpůsobit pomalému tání ledovce. Jižní část země, s mírným podnebím, hlubokými přístavy a bohatými nalezišti kovů, se stala centrem nově vznikajícího království. Tato oblast rychle zbohatla díky obchodu s jižními královstvími, kde část Lakušanů stále žila.
Zkušenosti a kontakty získané během vyhnanství se staly klíčem k obnově a rozkvětu země. Lakušané obchodovali s kovy, řemeslnými výrobky a přírodními zdroji, čímž si postupně získávali uznání ostatních národů.
Země, která po staletí ležela pod ledovým příkrovem, se znovu probudila k životu. Lakuský lid, posílený jednotou a zkušenostmi z vyhnanství, vytvořil prosperující království, které se
stalo symbolem odolnosti a odhodlání. Navzdory těžkostem a konfliktům se Lakušané znovu stali pány své země a jejich příběh zůstává inspirací pro další generace.
Sata Mijela, národní květina Lakusu, se poprvé objevila na tamních loukách po ústupu ledovce. Tato mimořádná rostlina, známá svou schopností přežít i v drsném severském klimatu, je pro Lakušany symbolem nezlomnosti a odolnosti. Díky těmto vlastnostem si ji lid zvolil jako svůj národní symbol, který dokonale vystihuje povahu a ducha jejich národa.
Sata Mijela má šest základních barevných odrůd, ale díky šlechtění jich postupně přibylo mnohem více. Na jihu Lakusu se květina pěstuje na rozsáhlých polích a stala se významnou obchodní komoditou. Je vyvážena na trhy i do zahraničí, kde si získala velkou oblibu.
Ve druhém století po ústupu ledovce se mezi okolními národy začaly šířit pověsti o bohatství ukrytém v lakuských lesích. Tyto fámy pramenily z chvalozpěvů, které Lakušané skládali na počest své milované květiny. Lidé se zdobili jejími květy a používali je jako motivy na oděvech.
Ostatní národy, přesvědčené o tom, že lakuské lesy skrývají zlato, podnikly výpravy do Lakusu. Plenily města, vypalovaly lesy a hledaly zlato, které však nikdy nenašly. Zanechaly za sebou zničenou krajinu i mnoho utrpení. Tato zkušenost naučila Lakušany své květiny lépe chránit, přesto však zůstaly důležitou součástí obchodu.
Tmavě modrá a oranžová odrůda Saty Mijely je neodmyslitelně spjata s podzimním svátkem Orasibane, který je jedním z nejvýznamnějších lakuských svátků. Tento svátek připadá na období, kdy je úroda sklizena, ptáci odletěli do teplých krajin a první sníh pokrývá zemi.
Orasibane symbolizuje naději a připomíná, že i nejkrutější zimu lze překonat. Patronem svátku je ledňáček, pták s modro-oranžovým peřím, který ztělesňuje odhodlání a vytrvalost.
Během Orasibane se pořádají trhy, lidé se oblékají do krojů a kožešin a vydávají se na poslední lovy před příchodem hluboké zimy. Lovy jsou tradiční aktivitou šlechticů, kteří se snaží ulovit losa či jelena, aby zajistili dostatek masa na celou zimu.
Pro chudší rodiny je však hon často nedosažitelný, což vede k nezákonnému pytlačení. Ti nejchudší riskují životy, aby ulovili alespoň laň, která by jim pomohla přečkat nehostinné zimní období. Přesto zůstává Orasibane oslavou jednoty, odolnosti a víry v lepší budoucnost.
Květina Sata Mijela se stala nejen obchodním artiklem, ale také trvalým symbolem lakuského ducha. Její příběh, spojený s bohatou historií a tradicemi, dodnes připomíná sílu přírody i nezlomnost národa, který ji hrdě chrání a oslavuje.
Poprvé v životě se ocitl na širém moři. Předtím znal jen přístavy, hlučné křižovatky lodí a nákladů, kde se moře nabízelo jako kulisa za těžkým dřevem mol a přetíženými koráby. Teď však byl daleko od těch známých břehů, obklopený chladnou nekonečností, která ho přivítala nevlídnou náručí. Vlny, hnané nemilosrdným větrem, se zvedaly do výšky a narážely na bok lodi s hrozivou silou. Každý úder se mu zdál jako varování, že moře neodpouští slabost.
Pevná půda pod nohama mu chyběla víc, než si dokázal představit. Nebyl žádným dobrodruhem ani snílkem; jeho život byl postaven na pořádku, na pravidlech, která dávala věcem smysl. A přesto byl tady, na palubě lodi, která ho vedla do neznámého světa. Po každé vlně, která ho vyvedla z rovnováhy, se v něm ozývaly pochybnosti. Učinil správné rozhodnutí? Je cesta, kterou zvolil, skutečně tou nejlepší variantou pro klidnou budoucnost?
Jeho žena a děti byly jedinou útěchou. Manželka, silná i přes svou křehkost, byla oporou, o kterou se mohl opřít, když mu vlastní odhodlání selhávalo. Děti, zatím příliš malé na to, aby rozuměly velikosti toho, co se kolem nich dělo, hledaly pouze útěchu v matčině náruči. Jejich dcera, sotva šestiletá, hleděla na nekonečnou plochu vody s výrazem, který byl směsicí strachu a údivu. Dvojčata, tříletí chlapec a dívka, se drželi matčiny sukně
jako kotvy v bouři. A pak tu bylo nenarozené dítě, které jeho žena nosila pod srdcem. Jeho rodina byla světlým bodem v temnotě nejistoty, která ho obklopovala.
Večery byly neklidné, stejně jako moře pod nimi. Nemohl spát; ležel a naslouchal skřípění dřeva a hučení větru. Často ho bylo možné najít na palubě, jak se pomalu procházel, ztracený ve svých myšlenkách. Posádka si na něj zvykla – byl tichý, uzavřený, a když na něj někdo promluvil, jen zřídka odpověděl. Ve skutečnosti však nebyl nevšímavý. Jeho mysl byla neustále zaměstnána obavami, výčitkami a plány.
Nová země, která je čekala, měla být začátkem nového života. Ale tento nový začátek přicházel s krutou daní. Musel opustit svět, který miloval, zvyky, kterým rozuměl, a jazyk, který znal. Přijetí nového bude pomalé a bolestivé. Ale nebylo cesty zpět. Ne teď, když překročili hranici, kde pevnina zmizela z dohledu a zůstalo jen moře – a nejistota.
Přesto v hloubi duše věřil, že se rozhodl správně. Každý krok na této cestě, jakkoliv ho sžíral pochybami, směřoval k budoucnosti, která bude jeho rodině stát za všechny útrapy. Jediné, co mohl udělat, bylo vydržet. Začátek nebyl snadný. Ale pravý boj teprve začíná.
Naštěstí s nimi cestovalo několik mužů, kteří pocházeli ze země, jež byla jejich cílem. Vraceli se po obchodních cestách a byli ochotni podělit se o své znalosti jazyka, který byl pro něj stejně cizí jako samotné moře. Hodiny rozhovorů, během nichž se učil fráze a pojmy potřebné pro svou budoucí práci, byly vyčerpávající, ale nepostradatelné. Chtěl mluvit správně, nejen po stránce slovní zásoby, ale i výslovnosti. Někteří jeho snahu oceňovali natolik, že se mu pokoušeli vysvětlit i vtipy a průpovídky – pokusy, které však často troskotaly na rozdílnosti kultur. I přesto cítil, že jejich zájem byl upřímný, a jejich rady bral jako cennou pomoc na své cestě.
S každou další naučenou frází si však uvědomoval, jak dlouhá a náročná cesta ho ještě čeká. Výrazy se mu pletly, a čím více se snažil, tím více si uvědomoval, kolik práce před ním stojí. Tento jazykový zápas mu přidával další starost – a starostí bylo na palubě už tak dost.
Vítr zesílil a přinesl první známku blížící se bouře: ledovou sněhovou vločku, která mu přistála na tváři a roztála v chladnou kapku, stékající pod jeho košili. Na ramena mu náhle dopadly manželčiny ruce, když mu přes ramena přehodila jeho tmavý zimní kabát. Byl to kus oblečení, který mu doma sloužil jen za těch nejmrazivějších zim, kdy zamrzaly studny a dřevo v krbu praskalo pod náporem silných plamenů. Kabát měl tmavě modrou, téměř černou barvu a byl
zdoben zlatými pruhy, které mu sahaly až k lemům. Nyní se stal nejen jeho ochranou před chladem, ale také připomínkou domova, kterou si s sebou vzal na cestu.
„Ještě není taková zima,― chtěl říct své ženě, ale další vločka, která mu přistála na tváři, ho umlčela. Netrvalo dlouho, a z oblohy se začaly sypat těžké sněhové vločky, hnané zuřivým větrem. Bouře je dohnala.
Vítr zaúpěl mezi plachtami a loď se začala divoce zmítat. Kapitán začal vykřikovat rozkazy. Přestože nebyl muž námořníkem, přiložil ruku k dílu. Utahoval lana, pomáhal, kde bylo potřeba, a jeho odhodlání neuniklo ani zkušeným mužům posádky. Vítr mu bičoval tvář a mráz pronikal až do morku kostí. Přesto byl vděčný, že může být užitečný, byť jen na chvíli.
„Do kajuty!― zaburácel kapitán, když bylo zjevné, že nebezpečí není možné podcenit. Nebylo radno riskovat. Pád do ledových vln by znamenal téměř jistou smrt. Námořník, který by se ocitl ve vodní tříšti, měl jen mizivou šanci na záchranu.
Ač nerad, uposlechl. Cestou do kajuty spatřil svou ženu u vchodu do jejich dočasného příbytku, jak ho pozoruje. Její pohled ho utvrzoval v tom, že jediné, co je v této bouři důležité, je přežít – pro ni a pro jejich děti.
Když za cestovatelem a jeho ženou zaklaply dveře kajuty, hluboce se mu ulevilo. Uvědomil si, že jeho přítomnost na palubě už nemůže ničemu zásadně pomoci, a zároveň věděl, jak důležité bude, aby muž zůstal se svou ženou a dětmi. V tak neklidném počasí, kdy se loď zmítala na vlnách a zdálo se, že každou chvíli může narazit na další problém, mohlo jeho klidné slovo rodinu uklidnit. Navíc se zdálo, že cestovatel sám těžko snáší nepříjemné podmínky plavby. Kapitán nepochyboval, že je tomu skutečně tak.
Obdivoval jeho odvahu. Muž se vydal do cizí země poprvé, učil se nový jazyk a snažil se pochopit neznámé zvyklosti. Kapitán by mu rád pomohl, ale jeho vlastní zkušenosti se soustředily výhradně na moře. Jazyk své vlasti ovládal dobře, ale z kulturních obyčejů znal jen to málo, co se naučil v krčmách a během obchodních jednání.
Sám měl však před sebou jasnou budoucnost. Po letech strávených na moři mu podle lakuských námořnických regulí náležel zasloužený odpočinek. Paragraf 24, odstavec 6, který si pamatoval z mladických studií, zajišťoval námořníkům po 45 letech služby pod lakuskou vlajkou byt o třech místnostech a doživotní rentu. Ti, kdo vydělali více než 50 000 Rahů, museli odvést z přebytku 26 % jako daň, aby mohli čerpat tyto benefity. Kapitán tuto hranici překonal už před deseti lety.
Přesto mu práce na moři přinášela takový zisk, že plánoval ještě několik let služby, než si užije zasloužený odpočinek. S vyhlídkou na pohodlný život v honosném bytě na okraji Kepeníku si o budoucnost nedělal starosti. Jeho první cesta po odchodu z námořnictva měla vést do místní vyhlášené krčmy, kde chtěl oslavit konec svých dobrodružství.
Přesto nemohl nepozorovat kontrast mezi svým osudem a osudem cestovatele. Obdivoval jeho rodinu – krásnou ženu a tři děti. Cestovatel měl něco, co kapitánovi chybělo. On sám kdysi miloval, ale jeho láska zmizela neznámo kam během jeho námořnické výpravy. Po návratu ji hledal, ale marně. Bolest z její ztráty ho nakonec přiměla zůstat na moři, kde se uzavřel do sebe a věnoval se pouze práci.
Ze smutných myšlenek ho vytrhl důstojník, který ho informoval, že posádka dokončila všechny přípravy a loď je připravena čelit bouři. Kapitán se tak znovu postavil ke kormidlu. Jeho loď, navzdory nepříznivému počasí, měla během několika dní zdárně dorazit do cílového přístavu.
V prostorné kajutě, která byla útočištěm celé rodiny, zamířil otec nejprve k dětem, jež spočívaly pod teplou přikrývkou. Na rozdíl od svého otce zvládaly houpání lodi bez větších obtíží a užívaly si dobrodružství. Pětiletá dcerka a tříletá dvojčata ještě nechápala, jaká rizika cesta do nového světa skrývá, a už vůbec ne, co všechno je čeká v cizí zemi. Jediným zásahem do jejich mladých životů bylo loučení s kamarády, které oplakávaly během prvních dní plavby. Poté už jen fascinovaně pozorovaly kosatky, co se zjevovaly ve vlnách, nebo nebeskou klenbu, na níž spatřovaly hvězdy v neznámých uskupeních.
Obzvláště jeho dcera byla z nebe nadšená. Všímala si pohybů hvězd a postupně pochopila, že jejich polohy se mění. Když na to upozornila, v odpověď zazněl smích od posádky, ale zároveň i trpělivé vysvětlování, jak nebe vypadá, když loď překonává tak velikou vzdálenost. Její zaujatý výraz, když naslouchala těmto příběhům, otce potěšil. Zároveň ho ale zarmoutilo, když se ho zeptala: „Tatínku, uvidíme ještě někdy vycházet slunce nad Hojdem?― Její otázka odhalila hluboké pouto k domovu, o kterém si nemyslel, že může být u dítěte tak silné.
Bez obalu jí odpověděl: „Nevím, zlatíčko. Možná ano, ale jisté to není.― Dívka ho objala a s upřímnou nadějí prohlásila: „To nevadí, najdeme si jiný kopec. Bude určitě ještě hezčí než Hojd.― Její slova ho zasáhla a přiměla doufat, že se jim někdy podaří vrátit. Byla to ale spíš touha než reálná představa – mohl čekat dvacet let i více, a stejně by návrat nebyl jistý.
Najednou se jeho dcera posadila na lůžku a zkoumala ho svýma jasnýma světle hnědýma očima. Po chvilce se začala tiše chichotat. Nejprve netušil proč, ale pak si všiml, že ji rozesmála vrstva sněhu, kterou si přinesl na hlavě a ve vousech po návratu z paluby. Sesypal si zbytky sněhu z hlavy a drobné krystalky zůstaly na jeho prstech. Dotkl se jimi jejího nosu a tváře. Zachvěla se, zasažená mrazivým dotekem, ale záhy se zeptala: „Je v té zemi, kam plujeme, hodně sněhu?—
„Určitě tam budou celé sněhové haldy,― odpověděl jí po krátkém zaváhání, přičemž myslel na hory za městem. Její blažený úsměv ho potěšil. „Ale teď už je čas spát,― dodal.
„A povíš mi o Hojdu, paní Skogen a Fargarkovi?― naléhala dcera.
„Možná někdy příště,― řekl s jemným úsměvem a pečlivě ji přikryl přikrývkou až po bradu.
V té chvíli se u nich ocitla i jeho žena. Posadila se na okraj lůžka, pohladila dceru po vlasech a vzala otce za ruku. Pak začala tiše zpívat ukolébavku svým krásným hlasem, který zaplnil kajutu klidem. V tu chvíli, uprostřed neklidného moře a v neznámu, si otec poprvé za dlouhou dobu připadal doma.
Když ty míříš na dlouhou pouť, zbav se strachu a svých pout.
Vykročit do neznáma správnou nohou, to jen ti nejodvážnější z vás mohou.
Když míříš na dlouhou pouť, jak mraky na obloze budeš plout a nesmíš se té dálky zaleknout.
Musíš jí hledět pořád vstříc,
i kdyby překážek bylo na tisíc.
Pouť to bude jistě velmi dlouhá tebe však vede nekonečná touha.
Touha objevit a poznat svět
a pak o něm napsat aspoň pár vět.
Když tvá pouť tě začne zmáhat, a ty začneš v duchu váhat.
Seber své zbývající síly
a vykroč vstříc ke svému cíli.
Až budeš na konci svého putování, A uvidíš bystřinu a známý les.
Tak pak můj dobrodruhu věz, Že zde je tvůj ráj a tvá ves,
Právě zde můžeš svou hlavu složit, tiše spát a pak život prožít.
Její hlas, něžný a uklidňující jako šepot větru v korunách stromů, jej naplňoval nečekanou dávkou klidu. Slova písně v sobě nesla příslib naděje, i když jeho mysl už dávno přemýšlela o temných možnostech budoucnosti. Když jejich dcerka konečně upadla do klidného spánku, muž zvedl pohled k ženě. V jejích očích četl vyčerpání, snad dokonce i rezignaci, kterou se však snažila před ním skrýt. Dobře věděl, že tato cesta nebyla jejím snem, spíš nesnesitelným břemenem. Přesto mlčela a sdílela jeho tíhu. Nebyl si jistý, zda to byla láska nebo prostá povinnost, co ji k tomu vedlo, ale v tuto chvíli na tom nezáleželo.
Od chvíle, kdy přijal kontrakt, nebylo cesty zpět. Dohoda byla zpečetěna, sliby předány – a stejně tak i část zlata, která teď tiše odpočívala mezi bednami v podpalubí. Utěšoval se tím, že z toho, co získali, možná vybudují nový, lepší život. Přesto mu při každém pohledu na její unavenou tvář hlavou probleskla otázka: stálo to za to?
Jejich čtvrté dítě, které jeho žena nosila, mělo poznat jen nový svět. Jinou zemi, jiná jména, jiné zákony. Už teď věděl, že když spatří světlo světa, nebude v očích úřadů dítětem jejich bývalého království, ale občanem nového. To jej znepokojovalo více, než by si byl
ochoten připustit. Bude to mít nějaké důsledky? Ovlivní je to? Nebo to naopak přinese výhodu, jak tajně doufal?
Ostatní děti však mezitím prožívaly plavbu bezstarostně. Jejich otázky a zvídavost, tolik podobná neustále vířícím vlnám, byly zdrojem úsměvu i starostí. Na co sáhli, to převrátili, na co pohlédli, to museli pochopit. Jeho žena je s úsměvem označovala spíš za malé raubíře než za budoucí vynálezce, přesto mu v jejich nekonečném elánu neunikal příslib něčeho většího.
Když děti spaly a kajuta utichla, posadil se ke stolu, kde plápolaly poslední plamínky červených svící. Jeho žena se k němu připojila. Bez jediného slova ji pohladil po vlasech a ona mu na to odpověděla stiskem ruky. Chvíli se na něj dívala – unavená, ale klidná. Byli dva lidé uprostřed bouře, hledající tichý přístav alespoň jeden u druhého.
„Zvládneme to,― pronesl nakonec a jeho hlas zněl pevněji, než se cítil.
„Musíme,― odpověděla prostě a její úsměv byl unavený, ale skutečný.
Zanedlouho se odebrala na lůžko, její tělo přemohl spánek. On však nemohl. Přecházel po malé kajutě, naslouchal šplouchání vln a vzdáleným hlasům námořníků, zatímco jeho mysl křižovala neznámé obzory. Co je čeká? Jaké boje budou muset podstoupit, aby dosáhli bezpečí? A kdy – pokud vůbec – se vrátí domů?
Přesto, když pohlédl na spící tváře své rodiny, věděl, že cesta, jakkoli nejistá, je jejich jedinou volbou. Za nimi byl domov, který opustili, a před nimi – kdo mohl vědět, co. V jeho nitru však začínala růst myšlenka, která byla možná nadějí, možná zkázou: budoucnost záleží jen na tom, co udělá dál. A selhání si nemohl dovolit.
Měli zajištěný dům v klidné části města, který měl sloužit jako jejich nový domov, dokud se nezačnou opět zařizovat podle nových podmínek. Všechny dokumenty, které si s sebou vzali, byly připraveny pečlivě, aby se ani jejich děti neocitly v žádné nejistotě. Jemu samotnému byla přislíbena práce ve železárnách, což však vzbuzovalo nejistotu. Lidé v tomto odvětví byli zpravidla uzavření, zvláště k cizincům, a on nevěděl, jak ho mezi sebe přijmou.
Seděl v kajutě a přemítal o tom, co je čeká. Rychlý pohled po rodině mu poskytl malou útěchu, ale zároveň stále neúprosně pociťoval tíhu jejich osudu. Byl to riskantní krok – nový život v neznámé zemi, bez záruky úspěchu. Sněhové vločky padaly venku jako střípky naděje. Zhluboka se nadechl a potlačil myšlenky na pochybnosti, které mu neustále vřely v hlavě. Jakmile jeho tělo převzalo vládu nad myslí, konečně usnul, unavený ze všech těch obav.
Sněhová bouře zuřila dva dny a dvě noci, během nichž se loď vzdálila od břehu tak daleko, že jejich cesta byla prodloužena. Když se bouře uklidnila, opustili bezpečí kajuty, jen aby čelili novému překvapení – husté mlze, která pohltila všechno okolo nich. Moře bylo téměř neviditelné, jen jeho šumění a nárazy vln do boku lodi připomínaly jeho přítomnost.
„Jak dlouho ještě?― ptali se námořníků i kapitána. Odpovědi byly nejednoznačné. Někteří odhadovali, že jsou blízko cíle, jiní, že cesta ještě potrvá týden, možná i déle. Všichni cítili rostoucí znepokojení. Zásoby se tenčily a už tak bylo zdrženo vykládání nákladu. Nebezpečí od pirátů, kteří plenili tyto vody, bylo stále živé v jejich myslích, ale naštěstí se vyhnuli přímému střetu.
Jejich plavba začínala být zdlouhavá a vyčerpávající. Obavy o stav těhotné ženy narůstaly. Muž se zdál být unavený a starosti o její zdraví mu přidaly další vrásky. Jeho žena zůstávala stále v kajutě, slabá a unavená, každý den se zdál být těžší než ten předchozí. Doufal, že přistání bude dříve, než se její dítě rozhodne přijít na svět, ale moře neznalo slitování.
Jedné noci, když se na obloze objevil tenký srpek dorůstajícího měsíce, se z jejich kajuty ozval tlumený výkřik. Muž okamžitě poznal, co to znamená, a bez váhání běžel za svou ženou. Když dorazil, připojil se k ostatním, kteří začali pomáhat při improvizovaném porodu. Byla to chvíle, kdy se každý musel postavit k tomu, co se nečekalo, co je v takových chvílích životem zkoušeno.
Po několika desítkách minut se otec objevil na palubě, v rukách držel malý uzlíček, který byl pečlivě zabalený v několika přikrývkách. Jeho oči zářily, když oznámil, že se mu a jeho ženě narodila dcera. Malá tvářička se objevila zpod přikrývek, odkud na všechny zúčastněné vyrazila zmatený pohled, jako by se snažila pochopit, co se kolem ní děje. Byla to chvíle, kdy se zdálo, že čas na okamžik ustal, a smích a radost zaplnily palubu. Na každé tváři se objevily široké úsměvy, když se každý na novorozenou dívenku usmíval, přičemž atmosféra byla naplněná zvědavostí a radostí.
Otec ji pečlivě uložil zpět k matce, která zůstávala v kajutě, unavená, ale šťastná. Narození dcery bylo důvodem k oslavě, a brzy se k veselí připojil skoro každý člen posádky. I kapitán, obvykle vážný a zdrženlivý muž, si nenechal ujít příležitost k oslavám a ochutnal několik loků ostré pálenky. Noc se rychle proměnila v hlučnou oslavu, kdy se lidé smáli a zpívali, a radost byla na každém kroku.
Když se po celé noci otevřela třetí bedna s medovinou a sladká vůně se šířila po palubě, v tu chvíli je náhle oslnilo slunce. Slabý oranžový kotouč rozzářel nový den, jeho paprsky začaly osvětlovat obličeje posádky. Ztichli, zahleděli se směrem k obzoru, kde se objevila první známka pevniny. Do té tiché chvíle úžasu a nádhery se ozval hlas strážného z koše nad nimi. Zvuk jeho hlasu prořízl ticho a oznamoval, že před nimi se rýsuje pevnina. Všichni se ostře podívali na místo, kde právě začínalo být vidět moře ve spojení se zasněženými horami v dálce.
O pár chvilek později, když slunce začalo stoupat, pomalu odkrylo pohled na hradby blížícího se města a střechy domů. Na jedné z hradních věží vlála vlajka – modro-oranžová s bílým křížem. Když to spatřili, bylo jasné, že před nimi je přístavní město Kepenik, nejbohatší část lakuského království, a taky cíl jejich dlouhé a náročné cesty.
Byl to okamžik, kdy pro ně nový den neznamenal jen východ slunce, ale i nový život. Po dlouhé plavbě, plné těžkostí, obav a neznámého osudu, byla pevnina na dosah a s ní i nový začátek.
Ulice Ratanyrk byla jednou z hlavních tepen města Kepenik. Táhla se širokým dlážděním, které umožňovalo pohodlný pohyb povozů plných zboží, přiváženého z nedalekých hor Vuperet. Zdejší kovářské dílny, lemující ulici, zpracovávaly kvalitní kovy, jejichž zvuk kovadlin se nesl celým okolím. Podlouhlé střechy budov poskytovaly příjemný stín nejen lidem, ale i zvířatům, která si zde často odpočívala po dlouhých a náročných cestách.
Ratanyrk byla nejen ulicí řemeslníků, ale také společenským centrem. Vedle kováren tu stály dvě vyhlášené krčmy. Jedna z nich, luxusnější, nabízela výborné pivo, kvalitní jídlo a pohodlné noclehy. Byla oblíbeným místem pro zámožnější vozky, kteří po náročných cestách hledali chvíli odpočinku a komfortu. Druhá krčma byla skromnější a levnější, ale o to živější. Scházeli se tu místní obyvatelé, aby si při sklence piva či vína vyměňovali novinky o dění ve městě.
Přestože obyvatelé Kepeniku málokdy opouštěli bezpečí městských hradeb, jejich zvědavost o svět za nimi byla neukojitelná. Když mezi ně zavítal obchodník, vozka nebo námořník, okamžitě ho hostili a dychtivě poslouchali jeho příběhy. Kdo s kým válčí, jak se hýbou obchodní trasy, nebo zda se na mořích znovu objevili piráti – to všechno je zajímalo. Výměnou za zajímavé informace nabízeli pivo, a pokud byly zprávy obzvlášť poutavé, neváhali přidat i talíř ryb nebo vyhlášený ovocný koláč.
Zvědavost místních byla však vždy pevně svázána s jejich láskou k pohodlí. Život na jejich
„ostrově― obklopeném mořem, lesy a horami byl bezpečný a zajištěný. Nikdy necítili potřebu vydat se do dálek a opustit své domovy, na které byli nesmírně pyšní. Ratanyrk tak zůstávala světem sám o sobě – místem, kde se proplétaly práce, odpočinek a příběhy z celého světa.
Poslední dobou se však ve světě nedělo nic převratného. Největšími novinkami byly korunovace nového krále v sousedním Svarijském království a náhlé úmrtí nejstarší dcery hlavního námořního generála jižních zemí. U stolu v krčmě si každý okamžitě vytvořil svůj vlastní, neochvějný názor na tyto události a odhadoval, jaké důsledky mohou přinést. Co však místní zajímalo daleko více, byly zvěsti od přijíždějících obchodníků, které se týkaly přímo jejich města. Někteří tvrdili, že Kepenik už není, co býval. Jiní naznačovali, že obchodníci stále častěji volí jiné přístavy pro své zboží, a některé plavební společnosti dokonce začaly rušit své kontrakty na dodávky.
Tento nový pohled na Kepenik místní znepokojoval. Nemohli si však nevšimnout, že se s jejich městem skutečně něco děje. Dříve vyhlášený díky těžbě kovů v nedalekých horách a jejich zpracování v místních kovářských dílnách přitahoval lidi z celého Lakusu i cizích krajů. Vysoké výdělky a příležitosti zlepšit si životní situaci sem lákaly davy. Zájem byl však tak obrovský, že ne každý našel práci, o které snil. Mnoho nově příchozích tak končilo u obyčejných činností, které mohli vykonávat i ve svých domovech.
Zklamaní lidé, kteří na cestu do Kepeniku často vynaložili veškeré své úspory, nakonec skončili v chudinských slumech, rozpadlých chatrčích na okrajích města, nebo dokonce za hradbami. Tento demografický příliv začal výrazně ovlivňovat život všech obyvatel. Ulice byly špinavější než před pár desítkami let, a město se pod návalem nové pracovní síly stávalo přeplněným. Chudinské čtvrti navíc přinesly nárůst kriminality a dalších negativních jevů, které postupně ubíraly na pověsti a výjimečnosti Kepeniku.
Město, kdysi známé svou prosperitou a řemeslným umem, tak stálo na rozcestí, kdy se muselo rozhodnout, jak čelit rostoucím problémům a zachovat si svou dřívější slávu.
„Něco tu nehraje,― ozval se muž sedící u šenku. Už měl v sobě čtvrté pivo a jeho hlas sílil s každou další sklenicí. Každý v místnosti ho znal – byl to Mermis, starý námořník, který kdysi brázdil blízké i vzdálené vody. Po letech na moři se stáhl do ústraní, žijící z úspor, které mu zajistily jeho cesty – podle místních řečí rozhodně nemalých. Dny teď trávil převážně spánkem nebo postáváním v přístavu, odkud sledoval lodě vyrážející na daleké plavby. Byly mu připomínkou života, který nechal za sebou. Aby však unikl těmto myšlenkám, pravidelně
navštěvoval krčmu v ulici Ratanyrk, kde si povídal s bývalými námořníky a zaháněl vzpomínky korbely opojného moku.
Hostinský ho vždy vítal s jistou směsí sympatie a ostražitosti. Oba vyrůstali bok po boku, ale Mermisova dráha ho zavála na moře, zatímco jeho přítel zůstal ve městě. Ačkoliv hostinský věděl, že se Mermis trápí a jeho časté návraty do minulosti ho sžírají, přivíral oči. Starý námořník byl totiž nejen pravidelným hostem, ale také dobře platil. Výlevy vzteku a zármutku přehlížel, pokud to šlo, a vyhazoval ho jen ve chvílích, kdy už to přesáhlo určitou mez.
„Co zvláštního by se tu mohlo dít?― ozval se Mermisův dávný přítel, který si u šenku přisedl. Očekával další z jeho dramatických vyprávění, o tom, jak je Lakus prohnilý a odsouzený k záhubě, nebo jak Kepenik zachvátí plameny, dokud nezůstane jen hromada popela.
Mermis přivřel oči a sklonil se k hostinskému. „Něco se tady potlouká. Divné… a smrduté. Chodí to od domu k domu.― Jeho šeptaná slova byla sotva slyšitelná, ale vzápětí se narovnal a zvýšil hlas: „Celé tohle město hnije! Všichni to víte a nikdo s tím nic nedělá. Nakonec zplesnivíte spolu s ním. Žádná záchrana nepřijde!—
„Co to blábolíš?― Vstal mladík s ostře řezanými rysy a ošlehanou tváří. „Už ti to leze na mozek, nebo jen nezvládáš tu svou rozjetou sešlost?—
„Klid, Nuromisi,― napomenul ho hostinský a gestem ho vybídl, aby se vrátil ke stolu.
„Snad mu ty kecy nežereš?― otočil se mladík na hostinského s neskrývanou nevraživostí, až téměř srazil korbely, které držel. Hostinský jen něco zabručel pod vousy. Na podobné potyčky byl zvyklý – věděl, že křikem se stejně nic nevyřeší. Přesto mu slova starého námořníka ležela v hlavě. Možná na nich přece jen něco bylo. Něco skutečně hnilo – ale co přesně, to zatím nikdo nedokázal pochopit.
Hostinský se klidně věnoval svému dílu, rozmisťoval korbely mezi hosty a dělal, jako by si Nuromise ani nevšiml. Mladík však z baru nespustil oči. Na starého námořníka, sedícího na rozviklané židli u šenku, měl vztek. Štvaly ho ty jeho věčné řeči o zkáze, která údajně visela nad městem. Co ten chlap vlastně věděl? Seděl tu, pil jedno pivo za druhým a žil z minulosti, která už dávno vyšuměla do prázdna.
Nuromis však nemohl popřít, že mu něco na Mermisových slovech rezonovalo. Snad proto, že i jemu samotnému něco v životě scházelo. Bylo mu sotva dvacet, měl zdravé tělo a jisté živobytí. V očích ostatních měl vše, co si mohl přát, a přesto jej cosi svíralo. Měl pocit, jako
by jeho život začínal i končil tady, mezi oprýskanými domy Kepeniku. Nikdy nespatřil, co se ukrývá za mořským horizontem, nikdy nepřekročil vysoké průsmyky hor, jež chránily město jako přírodní zeď.
Touha po dálkách jej spalovala. Sny o objevování cizích krajů, o bohatství a dobrodružství se mu vkrádaly do hlavy, když ležel v noci na lůžku. Tolikrát si přál odplout pryč, ale rodina ho držela pevně při zemi.
Jeho otec byl neznámý přízrak, o němž se doma nesmělo mluvit. Matka mu nikdy neřekla, kdo to byl, a všechny jeho pokusy o zjištění pravdy končily neúspěchem. Když to matka zjistila, přišlo bouřlivé kázání, které podpořila i jeho babička. Ta, zmatená věkem, vykřikovala nesouvislé fráze jako: „Pruhy nikdy!― nebo „Měla si zůstat nohama na zemi!― Nakonec své hledání vzdal, aby doma nezpůsobil ještě větší rozruch.
Místo toho se snažil najít jiný směr. Když mladické rošťárny zůstaly za ním, začal si všímat děvčat. A pak jedné noci, pod slabým světlem luceren v ulici Ratanyrk, spatřil dívku, která mu vzala dech.
Nikomu by to nikdy nepřiznal, ale právě ona byla důvodem, proč Kepenik dosud neopustil. Poznali se už jako děti, když Nuromis snil o dálkách a často se toulal k přístavu, kde sledoval lodě mizící za obzorem. Na jednom z nábřeží se poprvé setkali. Ona se smála jeho nešikovným pokusům napodobit námořníky, a on v ní spatřil to nejkrásnější, co kdy viděl. Láska mezi nimi rozkvetla, jako když jarní slunce probouzí stromy ze zimního spánku.
Scházeli se tajně po večerech a snili o budoucnosti. Nuromis si představoval, jak si ji jednoho dne vezme a společně opustí město. Chtěl překročit hory a vydat se na sever, kde by mohli začít nový život. Ale jejich štěstí mělo trhliny. Otec dívky jejich vztahu nepřál, a ona sama si nebyla jistá, zda chce město opustit. Jako dítě zažila stěhování a nesla si vzpomínky na bolest z odchodu od těch, které měla ráda.
„Proč nezkusíme žít někde blízko?― ptávala se ho. „Třeba jen za městem, nebo v horách. Nemusíme hned utíkat na konec světa.― Ale Nuromis odmítal. Pro něj bylo město spojeno s železným dědictvím, které nenáviděl. Chtěl odejít daleko, tak daleko, aby nikdy nemusel slyšet o Kepeniku.
Čas však plynul. Nuromis si našel práci, malý byt a smířil se s tím, že jeho sny možná zůstanou jen sny. Miloval ji, ale stejně tak ho přitahovala představa svobody. Stál na místě, neschopen rozhodnutí. Chtěl obojí – ji i cestu za horizont.
Jak se jeho pouto k městu posilovalo, rostla v něm i nechuť k lidem, kteří na Kepenik pohlíželi s despektem. Ať už to byli místní klepaři nebo cizí obchodníci, jejich řeči o zkáze a úpadku mu drásaly nervy. Město možná mělo své chyby, ale Nuromis je bránil vlastním tělem. Z neklidného snílka se tak pomalu stával patriot, který svému rodnému místu věnoval nejen svou přítomnost, ale i srdce.
Nuromis postupně opouštěl své sny o cestách za horizont. Na dívku, kterou miloval, však nikdy nezanevřel. I když se jejich názory na budoucnost rozcházely, měl ji natolik rád, že si říkal, že život po jejím boku ve městě nemůže být tak temný a nudný, jak se mu dříve zdálo. Věděl ale, že hlavní problém bude její otec. Ten si postavil hlavu, že jeho dcera se nikdy nevdá za nikoho z Lakusu, protože podle něj byli všichni tamní lidé hamižní a nepřejícní.
Nad těmihle myšlenkami přemýšlel Nuromis ve svém obvyklém koutě v hospodě, kde si rád dopřál sklenici medoviny se svými přáteli. Dnes ale pil sám. Když dopíjel už pátou sklenici svého oblíbeného nápoje, který alespoň na chvíli utišoval jeho pochybnosti, zahlédl rychlý pohyb venku za otevřeným oknem. Všiml si malé postavy a hned věděl, o koho jde.
Ty béžové kostkované kalhoty nemohly patřit nikomu jinému než nejmladšímu synovi kováře. Tenhle čiperný a velmi chytrý a empatický chlapec byl známý široko daleko svou energií a ochotou pomáhat každému, kdo potřeboval. Nuromis ho často pozoroval, jak běhal ulicemi nebo nosil nákupy starším lidem, a říkal si, že takové nasazení by bylo i na dospělého až příliš. Chlapec se ale vždycky jen usmíval, jako by ani neznal starosti dospělého světa, nebo je prostě dokázal hodit za hlavu.
Nuromis s ním nemluvil často, ale pokaždé, když se setkali, bylo to přátelské a milé. Postupem času si k němu vytvořil jisté pouto, a dokonce společně našli způsob, jak spolupracovat. Chlapec Nuromisovi občas nosil denní plány lodí v přístavu, což bylo pro Nuromise neocenitelné. Za tyto informace mu většinou věnoval drobné mince nebo malé pytlíčky koření, se kterým obchodoval.
Díky těmto zprávám mohl Nuromis lépe plánovat svůj obchod a postupem času si vybudoval solidní krámek, který mu přinášel slávu i jisté bohatství. Přesto se nikdy neztotožnil s ruchem města plného kovářských pecí a třesku železa. Mnohem blíž měl k přírodě, která však byla v Kepeniku spíše vzdáleným snem.
Poslední dobou se ale chlapec vůbec neozýval. Nuromis si toho všiml, a tak když teď zahlédl jeho postavu za oknem, neváhal ani vteřinu. Rychle dopil zbytek medoviny, třeskl sklenicí o
stůl a vyrazil z hospody. Hospodský nestačil ani zavolat, jak rychle se Nuromis vypařil. S lehkým úsměvem ale zakroutil hlavou.
„Však on se vrátí a zaplatí jako vždycky,― zamumlal si pod vousy. „A třeba mu ten čistý vzduch pomůže zchladit hlavu. Dnes toho vypil nějak moc…—
Chlapec vyrazil vpřed s rychlostí, jež by zahanbila i mnohé muže. Jeho bosé nohy klapaly o dlážděnou cestu, a když se konečně otočil, jeho obličej byl lesklý potem. Usmál se, jakmile spatřil postavu, která ho pronásledovala, a zamával. Muž, těžko oddechujíc, se konečně zastavil před chlapcem. Na jeho tváři se zrcadlil stín pochybnosti smíšený se zvědavostí.
„Jsi rychlejší, než jsem si pamatoval,― poznamenal s lehkým úsměvem, ale jeho pohled sklouzl k chlapcově roztřeseným rukám. Teprve teď si všiml, že chlapec drží svazek bylin. V zelených lístcích byl zakletý jakýsi tajemný lesk, jako by z nich sálalo slabé světlo.
„Co to máš? A proč tak spěcháš?― Muž ho chytil za roztřesené ruce. Chlapec sklonil zrak a rty se mu zachvěly.
„Můj bratr Vahin… je na tom zle,― zašeptal. „Trápí ho nemoc, která nepolevuje. Léčitelé už vzdali naději. Tyhle byliny… říká se, že mají moc uzdravit i ty, které smrt už drží za ruku.—
Chlapcova slova byla plná bolesti a strachu. Muž na nic nečekal. Položil chlapci ruku na rameno a se smrtelně vážnou tváří řekl: „Povedeš mě k němu. Půjdu s tebou.—
Bez dalšího slova se rozběhli. Ulice kolem nich ubíhaly jako v mlze, dokud se neocitli před domem, jehož krása kontrastovala s ponurou atmosférou uvnitř. Dvoupodlažní stavba z temně oranžových trámů byla zdobena složitými modrými ornamenty, které připomínaly mořské vlny. Chlapec prudce otevřel dveře a oba vstoupili do ticha, které bylo těžké jako samotný vzduch.
V hale stáli otec a mladší dcera. Jejich tváře byly strnulé, ale oči prozrazovaly beznaděj. Z vedlejšího pokoje se ozývalo přerývané dýchání a kašel, který drásal uši. Matka seděla u lůžka nejstaršího syna, zatímco prostřední syn stál vedle, neschopen udělat cokoli jiného než bezmocně hledět.
„Donesl jsem je,― vydechl chlapec a podal matce byliny. Její oči zaplály jiskřičkou naděje, ale ruka, která se pro ně natahovala, se lehce chvěla.
Nuromis, jak muže oslovovali, se zdržel v hale. Obrátil se k otci rodiny a tichým hlasem se zeptal: „Víte, odkud ta nemoc přišla?—
Otec jen pokrčil rameny, jeho pohled utkvěl na vzdáleném bodě, jako by se pokoušel najít odpověď v temnotě své mysli. Nuromis pochopil, že další otázky by byly zbytečné. Zůstal po jeho boku a spolu s ostatními poslouchal zvuky, které doléhaly z pokoje nemocného.
Čas ubíhal a každá minuta byla jako hodina. Kašel však neustával, naopak se zdálo, že s každým okamžikem je hlubší a bolestivější. Ticho domu začalo přetékat strachem a zoufalstvím.
Náhle otec, jinak tvrdý a neochvějný jako skála, prudce vyšel z domu. Jeho kroky byly těžké a hlasitě zaduněly na dřevěné podlaze. Dívka vedle Nuromise zalapala po dechu a chtěla rovněž odejít, ale otec ji zastavil jediným pohledem. Ostatní se rozhodli mlčet, přestože jejich srdce byla sevřená stejně jako otcovo.
Venku se stmívalo a větrné poryvy si pohrávaly s listy stromů. Všichni věděli, že naděje zůstává pouze na hraně času, kde i sebemenší zpoždění může znamenat tragédii.
Po chvíli se otec vrátil do vstupní síně. Jeho těžké kroky rezonovaly chladným kamenným prostorem. Hlavou mu vířily myšlenky jako splašené vichry. Ať už byl jeho výbuch emocí jakkoli neomluvitelný, teď věděl, že rodina potřebuje jeho pevnost. Slabost mohla být vykoupena až později, v tichu jeho kovárny, kde si bude moci dovolit nechat emoce naplno vytrysknout. Stál kousek od dvojice, jejichž pohledy, plné starostí a utrpení, se do něho zarývaly. Když se jejich oči setkaly, bylo to jako pohled skrze tlustou mlhu beznaděje. Muž se nadechl. Nemělo smysl ukazovat slabost. Teď musel být pevný jako ocel, kterou dennodenně vykovával. Sesypat se mohl později, pokud by to vůbec bylo nutné.
Připomněl si sliby, které kdysi šeptal své ženě pod hvězdnou oblohou, když se spolu scházeli za městskými hradbami. "Nikdy tě neopustím, ani v těch nejtemnějších časech." Netušil tehdy, že osud bude tak krutý a jeho slova budou zkoušena na ostré hranici zoufalství. Zamračeně sklonil hlavu, sebral veškerou svou odvahu a vešel do pokoje.
Pohled, který se mu naskytl, byl jako bodnutí dýkou. Jeho syn ležel bezvládný na lůžku, jeho obličej byl mrtvolně bledý, rty popraskané horečkou a oči měl zakalené jako povrch stojaté vody. Chlapcův pohled bloudil, občas se zarazil na matce, ale jinak se zdálo, že nevědomky klouže mezi světy.
Matka seděla na staré dřevěné stoličce, držela synovu ruku a v očích se jí zrcadlila hluboká bolest. Vedle na lůžku seděl nejmladší z bratrů, hlavu složenou na staršího bratra. Jeho malá hlava se zvedala a klesala v rytmu nepravidelného dýchání nemocného. Však to byl on, kdo se nejrychleji zvedl a přinesl léčivé byliny, přestože jejich účinek se zdál být slabý proti moci nemoci, která jejich rodinu drtila jako zlověstná kletba.
Muž přistoupil blíž ke své ženě. Položil mohutnou ruku na její zchřadlé rameno a jeho dotek, byť pevný, byl naplněn těžkým smutkem. Ona se na něj otočila a položila svou jemnou dlaň na jeho. Slzy, které se snažila zadržet, se nyní spustily bez zábran a tekly po jejích tvářích jako by odplácely její nevyřčené modlitby.
Náhle se chlapcova ruka v matčině sevřela o něco pevněji. Žena zpozorněla a setkala se s jeho pohledem. I když byl zesláblý, v očích mu vřel jakýsi zvláštní klid, jako by chápal svůj osud. Chlapec se pomalu pokusil narovnat, jeho dech byl přerývaný a kašel bolestný, ale přesto dokázal slabým hlasem pronést slovo, které se vznášelo vzduchem jako ozvěna: „Tahvalo.—
Matka zadržela dech a otec sevřel ruku v pěst. Slovo, které jejich syn vyslovil, bylo pro ně naprosto jasné a jeho smysl byl všem třem zřejmý. Všechno ostatní teď bylo nepodstatné.
Matka na něj pohlédla, a její výraz se zachvěl pod náporem zmatku a dojetí. Jak si na to mohl vzpomenout? Už celé týdny ležel nehybně, jeho tělo vyčerpané, ztracené v tichém boji se stíny života. A přesto, jako by se z posledních záchvěvů jeho mysli vynořila pradávná melodie – dětská píseň, kterou kdysi šeptem zpívala svým dětem, aby je ukonejšila k spánku. Byla prostá, pár veršů stačilo, aby v nich zažehla naději a sílu. Přirovnávala každého ke hvězdě, jež září i v nejtemnější noci, pokud jim to dovolí víra a odvaha.
Vzpomínka na její tóny mu kdysi dávno osvětlila jeho dětské sny, ale nyní, uprostřed soumraku jeho dní, jí znovu požádal, aby ji zazpívala. Matka se zalykala slzami, protože pochopila. Pochopila, proč si vyžádal právě tuhle píseň. Viděla to v jeho tváři – smíření, tichý klid, jako by už překročil hranici mezi světy. Z jeho očí vyzařovalo něco téměř posvátného: přijetí. Nezbývalo mnoho času.
S náhlou rozhodností setřela slzy, utlumila svůj dech a donutila se zpříma čelit okamžiku. Pak se sklonila nad jeho tváří, chladnou, ale klidnou, a začala zpívat. Její hlas se zpočátku chvěl, ale pomalu nabíral na síle. Slova písně, prostá jako záblesk hvězdy, se v tiché komnatě rozléhala jako ozvěna pradávných legend.
Když slunce zapadá a ty ke snům uléháš.
Hvězdy už ti září jasně,
a tobě pod peřinou je tak krásně
Sny jako komety v hlavě ti letí, budou s tebou zítra i za století.
Přijdou za tebou otevřeným oknem, Noc bude jasná anebo trochu zmoknem.
Tak seber svou ztracenou sílu, ať záříš jako nikdo jiný před tebou.
Pak najdeš odvahu a duši plnou míru, A všechny tvé rány se rychle vstřebou.
Vem mě s sebou do svých tajných snů, tam kde stíny tančí a hvězdy bdí.
Jiskřivý plamen máš v sobě i ty, každá hvězda svůj osud naplní.
Záři jasně i na naši společnou cestu,
vždyť já poznám tě i v tom nejmenším gestu.
Chci tě mít po boku má hvězdo jasná. Ty jsi tak odvážný a já jsem tak krásná.
S každým slovem jako by se místnost naplnila něčím neviditelným – duchem naděje, lásky a přijetí. V té chvíli si nebyla jistá, zda zpívá jemu, nebo sobě. Ale on se na ni pousmál, slabě, avšak skutečně. A pak zavřel oči, v klidu a míru, jako by se vydal tam, kde ho budou vítat tisíce hvězd.
Jakmile dozpívala, hlava, dosud hrdě vztyčená, klesla a zůstala skloněná na hrudi. Z jejích očí kanuly slzy, jako by každá z nich nesla tíhu ztráty. Stisk ruky jejího syna, který na okamžik zesílil, teď slábl, až úplně povolil. V tom nejmladší syn, sedící poblíž, zvedl hlavu, jako by cítil něco neviditelného. Pak se mu oči zalily slzami. Chápal. Všechno v něm křičelo, ale nahlas neřekl ani slovo. Místo toho vyskočil, nechal se pohltit vlastním žalem a vyběhl z pokoje, jako by ho něco pronásledovalo.
„Lakuri, vrať se!― volala matka za jeho mizející postavou, hlasem plným zoufalství. Ale on ji neposlouchal. Utíkal. Prchal před tím, co nechal za sebou – před pohledem na bratrovo bezvládné tělo a před realitou, kterou nedokázal přijmout. Běžel tak dlouho, dokud ho vlastní tělo nezradilo a nepřinutilo zastavit. Zhroutil se na zem, lapal po dechu, zatímco mu po tvářích stékaly slzy jako řeka, která nezná konce.
V domě se rozhostilo ticho, těžké a tíživé. Jen matčin zoufalý výkřik stále rezonoval v hlavách všech přítomných. Stáli kolem lůžka, kde ležel mladík, nyní jen prázdná schránka toho, kým byl. První se vzpamatovala matka. S třesoucíma se rukama zavřela jeho oči, stále upřené do prázdna, a na okamžik se zastavila. Pohladila ho po tváři, mateřským gestem upravila přikrývku až ke krku, jako by se chystala ho chránit i v těchto posledních okamžicích. Poté, se slovy, která jen šeptala, opustila místnost.
Jeden po druhém se s mladíkem tiše loučili. Když nakonec otec, který vešel jako poslední, zavřel dveře a pohlédl na shromážděné v hale. Neřekl nic. Jen se skloněnou hlavou odešel směrem ke kovárně. Zaslechli, jak za ním zapadly těžké dveře a jak zavládlo znovu naprosté ticho.
„Omluvte mě,― pronesla matka, hlas zlomený, ale pevný. „Půjdu na chvíli do svého pokoje a pak zařídím, co je potřeba.― Ostatní přikývli, respektující její bolest. Když zmizela za rohem, zůstali stát, beze slov, pohledy těkaly od jednoho k druhému.
Napětí prolomil Nuromis. „Půjdu najít Lakuriho,― řekl stroze. Ostatní přikývli, jeho odhodlání bylo jasné. Rozloučil se a zamířil do města, jeho kroky těžké, jako by každý z nich nesl tíhu událostí poslední hodiny. Než však začal skutečné hledání, zastavil se v krčmě, odkud předtím prchal jako šílený. Musel zaplatit svůj účet, ale ještě víc potřeboval něco, co by alespoň na okamžik otupilo bolest.
Zamířil přímo k baru. „Silnou medovinu,― zabručel a dosedl na stoličku. Hospodský i starý námořník jménem Mermis, si ho přeměřili. Jejich povytažená obočí byla otázkou samo o sobě.
„Děje se něco, chlapče?― zeptal se hospodský.
Nuromis neodpověděl. Popadl korbel, vypil ho jedním mocným douškem a okamžitě si poručil další. Když druhý skončil stejně rychle, konečně se otočil k Mermisovi, jeho oči potemnělé jako bouřkové nebe. „Měl jsi pravdu,― řekl chraplavým hlasem. „Skutečně tu něco hnije.—
Neplač, když zlomený stojíš,
neplač, když rány své hojíš.
Neplač, když odkvétá tvůj květ,
Neplač, vždyť [ZL1.1]zem si ho vezme zpět.
Když ticho ztěžkne v tvých dlaních,
a led taje v paprscích ranních.
Nech slzy téct a srdce bušit,
záplatu na něm nechej si ušít.[ZL2.1]
Teď stojíš sám na břehu moří[ZL3.1],
A strach veliký se do duše noří.
Vítr však hladí ruce a tváře
a nad tebou svítí polární záře.[ZL4.1]
Kroky tvé však mizí v mlze,
a vše se ti ztrácí v jediné slze.
Tak neplač, čas léčí jemně,
zas bude jasno, i když je temně.[ZL5.1]
Bylo to od té doby poprvé, co Lakuriho viděl. Právě na pohřbu, kde zazněla i poslední píseň rozloučení. A nebylo to obyčejné setkání. Poprvé totiž viděl chlapce se zasmušilým obličejem a slzami v očích. Chápal, že ztratit bratra, který mu byl odjakživa vzorem není pro tak mladého člověka vůbec jednoduchá situace, ale současně si uvědomoval, jak je zvláštní, vidět na té neustále usměvavé a veselé tváři smutek.
Když se následně dostal k němu i celé jeho rodině, jen všem soustrastně potřásl rukou a chlapce, protože ho znal nejvíce tak mlčky objal. Když ho pustil, zjistil, že se chlapec rozplakal ještě více. Nabídl mu proto svůj kapesník a už se delší dobu nezdržel a zamířil do svého obchůdku, kde doufal, že na celou tuhle smutnou historii brzy on i Lakuri zapomenou a bude zase plni optimismu a nadšení.
Nečekal to ovšem tak rychle, jak se nakonec stalo. Lakuri se u něho totiž už druhého rána hlásil, skoro jako by se nic nestalo. Byl to opět ten chlapec s úsměvem na tváři a radostí v očích. S tím čím přišel ho však šokoval ještě více, než tím, jak rychle se změnil znovu jeho pohled na svět a jak rychle vyměnil chmury za nadšení a živou energii.
Lakuri mu totiž přišel oznámit, že pro něho už bude moci pracovat jen zřídka, jelikož nastupuje do Alyky. Jednalo se o nejprestižnější školu v Kepeniku, do které chodili jen nejnadanější studenti, kteří po krátkých začátcích začali rovnou promlouvat svými výzkumy do chodu samotného města. Díky tomu si mohlo město udržet špičky ve svých oborech, jelikož jim dávala prostor k realizaci a současně nemuselo tolik platit, jelikož to byly pořád jen studenti a ne profesionálové s dlouholetou praxí. [ZL6.1]
Z této informace mu doslova spadla brada. Věděl, že je Lakuri šikovný, ale znal ho jen jako poslíčka oznamující mu, jaké lodě se nachází v přístavu. Netušil téměř nic o chlapcově zájmu a nadšení do alcyhmie a nejrůznějších experimentů. [ZL7.1]Nebylo se však čemu divit. Sám Lakuri to totiž tajil před většinou lidí.
Díky jistému vlivu svého otce a především dědečka[ZL8.1] se dostával už jako malý do různých laboratoří, které se zabývaly především kvalitou zpracování tamní železné rudy. Všechny procesy i vybavení mu natolik učarovali, že v pozdějším věku projevil zájem zkoušet sám takové pokusy a posouvat současné vědění zase o něco dál. Proto také už v raném věku získal vlastní sadu pro experimenty a začal zkoušet své vlastní postupy.
Díky správnému vedení svého dědečka brzy překonal první nástrahy v oboru a mohl se postupně víc a víc dostávat ke složitějším a náročnějším úkonům. I díky této výhodě nestál Lakuri příliš o to, aby někdo věděl o jeho zájmu a o tom, že už toho ví tolik. Bylo to i z důvodu bezpečnosti před okolními královstvími, které by si ho mohli všimnout a využít jeho mládí a nezkušenosti a jeho nápady získat pro sebe.
Chvíli po tomto oznámení čekal na reakci, té se mu však nedostávalo. Do Alyky se dostávali skutečně jen ti nejlepší a i když měl chlapce rád, začínal si trochu myslet, jestli si z něho jen nedělá srandu. Bylo však vidět, jak Lakuriho předání této zprávy rmoutí, jelikož moc rád vyřizoval zprávy [ZL9.1]o dění v přístavu. Sám v sobě však cítil, že je potřeba se posunout dál a tak musel přijít i s tímto nepříjemným poselstvím.
Společně se však domluvili, že pokud bude mít čas a prostor, rád s nějakými zprávami zaskočí do jeho obchůdku. Muž tomu však příliš nevěřil. Sám věděl, co za kapacity s vysokou mírou vytíženosti, chodí do této školy a pochyboval dost o tom, jestli chlapce vůbec ještě někdy uvidí. I přesto ale přijal jeho velkorysou nabídku na částečný záskok a rovnou vymýšlel, jak si sežene nějakého nového poslíčka. Lakurimu popřál mnoho štěstí v další etapě života a rovnou sedl ke stolu a začal sepisovat inzerát, že shání novou pracovní sílu pro svůj obchod.
Lakuri ho opustil plný nadšení, že se dokázali domluvit a rovnou vyrazil do přístavu. Dnešek měl ještě volný a nástup do výuky ho čekal až od zítřejšíého rána, takže chtěl ještě splnit, co slíbil a podat hlášení o stavu lodí v přístavu.
Do přístavu vedlo z ulice Ratanyrk sedmdesát devět schodů. Lakuri je nikdy nepočítal schválně — prostě to věděl, tak jako věděl, který z nich vrže, který je po dešti kluzký a na kterém se dá přeskočit rovnou na nízkou zídku u lampárny. Dnes sešel všechny do jednoho, krok za krokem, a poprvé v životě mu připadalo, že jich je málo.
Zítra touhle dobou už bude sedět v lavicích Alyky. Dnes šel svou trasu naposledy.
Z posledního schodu se přístav otevřel celý najednou, jako pokaždé — a jako pokaždé se Lakuri na okamžik zastavil. Půlkruh kamenných mol objímal zátoku jako dvě rozevřené dlaně a za nimi se táhlo moře, dnes klidné, šedozelené, poseté odlesky dopoledního slunce. Nalevo se zvedaly jeřáby s dlouhými dřevěnými rameny, věčně skřípající pod tíhou beden a balíků, napravo se krčily rybárny, před nimiž ženy s rukama rudýma od solného láku rovnaly úlovek do košů. Nad tím vším kroužili rackové a hory Vuperet stály v dálce jako mlčenliví strážci, s vrcholky, na nichž se sníh držel i teď, na sklonku léta. A nejvýš ze všeho, na věži nad přístavem, vlála modro-oranžová vlajka s bílým křížem.[ZL10.1]
Miloval tenhle pohled. Znal ho za úsvitu, kdy se moře barvilo do růžova a rybáři vyplouvali v tichu přerušovaném jen vrzáním vesel, znal ho v bouři, kdy se vlny tříštily o vlnolam a celé nábřeží vonělo divokou vodou. A přece dnes, když se rozhlížel, cítil kdesi pod žebry slabé, nepříjemné píchnutí — pocit, který neuměl pojmenovat. Jako když se vrátíš do pokoje, kde někdo přestavěl nábytek. Všechno je na svém místě, a přesto nic nesedí.
Přestaň, okřikl se v duchu. Jsi smutný, že odcházíš, nic víc. Hledáš důvody, proč zůstat.
Vytáhl zpoza opasku ohmataný papír a uhel a dal se do práce. Práce byla práce, i poslední den.
Šel od mola k molu a psal. Setrela, nákladní, přivezla vlnu a sůl ze Svarije, vyplouvá pozítří. Zlatá laň, rybářská, vrátila se v noci s polovičním úlovkem. Dvě lodě z jihu, jedna prázdná, čekající na kontrakt, který nepřicházel. Čísla a jména mu klouzala pod rukou sama; tohle uměl líp než kdokoli ve městě a věděl to.
Ale právě proto, že to uměl, mu dnešní řádky nedaly pokoj. Bylo jich málo. Otočil papír a v duchu ho porovnal s hlášeními, která nosil ještě loni v létě — tenkrát popisoval obě strany a písmo musel zmenšovat, aby se tam vešla všechna jména. Vzpomínal si na dny, kdy lodě čekaly na kotvišti v zátoce, než se pro ně uvolní místo u mola. Kdy jeřáby nestíhaly a vozkové se hádali o pořadí. Teď stála u třetího mola dvě prázdná vyvazovací pachole [ZL11.1]vedle sebe a nikdo si jich nevšímal.
Nebyla to novinka, uvědomil si. Dělo se to dlouho — po kapkách, po jednotlivých jménech, která z hlášení tiše mizela, měsíc po měsíci, tak pomalu, že si toho nevšiml ani on, který ta jména psal vlastní rukou. Krčmy byly plné řečí o tom, že Kepenik už není, co býval, a on nad tím vždycky mávl rukou jako nad tlacháním starců u piva. Jenže tady to měl černé na bílém. Ve vlastním písmu.
A všiml sis toho až dneska, pomyslel si trpce. Poslední den[ZL12.1]. To je ti podobné.
U skladů za čtvrtým molem se zastavil, aniž věděl proč. Nohy to věděly dřív než hlava — zvyk poslíčka, který se naučil zpozornět, kdykoli něco vybočilo z řádu. Chvíli stál a pátral, co ho zarazilo, a pak mu to došlo: ten pach. Pod obvyklou vůní dehtu, soli a ryb leželo něco jiného — nasládlého, těžkého, jako když v koutě sklepa zapomeneš košík jablek a najdeš ho až na jaře. Rozhlédl se. Sklad vypadal jako vždycky: šedivé fošny, rezavé panty, hromada prázdných sudů u vrat. Jen dřevo u základů bylo tmavší, než si pamatoval.
Přiklekl. Trám u země byl na dotek měkký, houbovitý, a když do něj vtiskl nehet, zůstal v něm důlek, který se nevyrovnal. Zamračil se. Po vlhku dřevo nasákne, ale do večera na slunci ztvrdne — to věděl každý kluk z přístavu. Tohle bylo jiné. Tohle dřevo se nevzdouvalo vodou. Tohle dřevo se rozpadalo, zevnitř, potichu, a na povrchu se drželo jen ze zvyku. Přejel prsty po tmavém povlaku, který trám pokrýval jako vlhký prach, a ucítil, jak se mu lepí na kůži.
Dědeček ho učil: Když něčemu nerozumíš, nevymýšlej si. Vezmi si to s sebou a rozeber to na kousky, dokud ti to samo neřekne, co to je. Kolikrát tu větu slyšel, v laboratoři vonící kovem a kyselinami, nad kelímky, jejichž obsah se choval jinak, než měl. Vytáhl nožík, seškrábl z trámu tmavou třísku i s povlakem [ZL13.1]a zabalil ji do kusu plátna, v němž ráno nesl chleba. Uzlíček zmizel v kapse kostkovaných kalhot.
Zítra, slíbil si. Zítra budu mít poprvé v životě pořádnou laboratoř. A tohle bude první věc, kterou na ten stůl položím.
Teprve když vstával, uslyšel ten zvuk. Kašel. Táhlý, hluboký, drásavý — a Lakurimu se na okamžik zastavilo srdce, protože ten kašel znal. Slýchal ho celé týdny přes tenkou stěnu bratrova pokoje. Slýchal ho v noci, kdy se budil a poslouchal, jestli přijde další nádech. Ještě teď se mu při tom zvuku sevřel žaludek.
Přicházel z lodi u posledního mola. Byla to Vichřice, pobřežní plachetnice s odřenou přídí, a Lakuri si až teď uvědomil, že ji do hlášení zapsal už před devíti dny — a od té doby se nepohnula. Plachty měla svinuté a nedbale uvázané, což by žádný kapitán, který si váží své lodi, nestrpěl. Na palubě bylo pusto. Jen u zábradlí stál námořník zabalený v dece, přestože slunce hřálo, a kašlal do dlaně.
Lakuri věděl, že má jít dál. Že se ho to netýká. Nohy ho ale nesly k můstku samy.
„Nechoď blíž, chlapče," řekl námořník, když si ho všiml. Nebylo to zle. Bylo to unaveně, tak, jak mluví někdo, kdo tuhle větu říká už po sté. „Na palubu nesmí nikdo. Kapitánův rozkaz."
„Co se vám stalo?" zeptal se Lakuri a zůstal stát na molu, pár kroků od můstku.
Námořník se hořce ušklíbl. „To by chtěl vědět kdekdo." Přitáhl si deku k bradě. „Vypluli jsme před měsícem podél pobřeží na sever, dřevo a kůže, obyčejná trasa. Na zpáteční cestě začal kašlat kuchař. Pak druhej. Teď leží půlka posádky v podpalubí a felčar, co sem za náma chodí, jen krčí ramenama a bere si peníze." Odmlčel se, aby prokašlal další záchvat, a Lakuri v tom zvuku znovu slyšel bratra. „Nejdřív seš jen unavenej. Pak přijde kašel a horkost. A pak…" Mávl rukou k podpalubí a nedořekl to.
„Jak dlouho to trvá?" Lakuriho hlas zněl klidně. Sám se divil, jak klidně. Uvnitř mu bušilo srdce až v krku. Ptej se. Ptej se správně. Jako by ses ptal na pokus, ne na lidi. „Od prvního kašle. U toho kuchaře."
Námořník na něj překvapeně pohlédl — na takovou otázku nebyl od kluka z mola zvyklý. „Tři neděle, možná čtyři," řekl pomalu. „Proč?"
„A v podpalubí," pokračoval Lakuri místo odpovědi, „nesmrdí to tam? Nasládle. Jako shnilý jablka."
Námořník ztuhl. Dlouho mlčel a díval se na chlapce, jako by ho viděl poprvé. „Jo," řekl nakonec tiše. „Mysleli jsme, že se nám zkazil náklad. Přeházeli jsme celý podpalubí. Nic jsme nenašli. Ale ten smrad tam je, drží se ve dřevě. Jak to víš?"
Lakuri neodpověděl. Stiskl v kapse uzlíček s třískou, až mu hrana zastudila do dlaně[ZL14.1], a podíval se podél nábřeží ke skladu, od kterého přišel. Kus po kusu se mu v hlavě skládalo něco, co ještě neumělo být myšlenkou — jen obrys, stín tvaru. Sklad. Loď. Bratr. Nemoc, která nezačíná u lidí.
Něco tady hnije, říkal Mermis v krčmě a všichni se mu smáli. Lakuri se najednou smát nedokázal.
„Uzdravte se," řekl námořníkovi a znělo to hloupě a málo, ale nic lepšího neměl. „A… kdyby se něco změnilo, cokoliv, řekněte to v krčmě na Ratanyrku. Hostinskému. Dostane se to ke mně."
Námořník pomalu přikývl. „Ty seš divnej kluk," řekl, ale v jeho hlasu nebyl výsměch. Spíš něco jako naděje, malá a ošklivě zpřelámaná, ale pořád živá. „Tak běž. A nepřibližuj se k lodím, co dlouho stojej."
________________________________________[ZL15.1]
Nuromisův krámek voněl kořením — skořicí, sušeným zázvorem a něčím ostrým z jihu, co Lakuri nikdy neuměl pojmenovat. Po přístavu, kde mu do nosu pořád ještě strašil ten nasládlý pach, to byla vůně skoro léčivá. Položil hlášení na pult jako pokaždé, ale tentokrát ho nedokázal jen tak pustit z ruky.
Nuromis si toho všiml. Neřekl nic; přepočítal mince, přidal k nim jednu navíc a k tomu malý pytlík hřebíčku. „Do nového života," řekl. „A tohle —" poklepal na papír, „— bylo nejlepší hlášení v celým Kepeniku. Ať v tý Alyce vědí, koho dostávaj."
Lakuri se usmál, poprvé za celý den doopravdy. Ve dveřích se ještě otočil. „Nuromisi? Kdyby sis všiml… kdyby se dělo něco divnýho. V přístavu, ve městě, kdekoliv. Řekneš mi to?"
Nuromis se na něj dlouze podíval. Vzpomněl si na Mermise, na jeho řeči o hnilobě, kterým se ještě nedávno celá krčma smála, a na to, co sám řekl onoho večera u šenku. „Řeknu," slíbil. „A ty mně."
Venku se začínalo stmívat. Nad horami Vuperet dohasínal den a v přístavu pod ním se rozsvěcely první lucerny, jedna po druhé, jako hvězdy padající obráceně — ze země k nebi. Lakuri stoupal po sedmdesáti devíti schodech vzhůru do města a u toho, na kterém se dalo přeskočit na zídku u lampárny, se naposledy ohlédl. Přístav ležel pod ním tichý a krásný, tak jak ho znal celý život. Jenže on už věděl, že se dívá na nemocného, který o své nemoci zatím neví.
V jedné kapse pytlík hřebíčku. V druhé uzlíček s kusem dřeva, které nemělo být měkké. A v hlavě kašel, který už jednou slyšel dokašlat až do konce.
________________________________________
Dům voněl jídlem, a právě to bylo na něm to nejsmutnější.
Lakuri to ucítil hned ve dveřích — hustou polévku z uzeného masa, čerstvý chléb, dokonce i medové pečivo, které matka pekla jen o svátcích. Kdyby zavřel oči, mohl by si na okamžik namluvit, že je Orasibane a že se celá rodina za chvíli sejde u stolu, hlučná a hladová. Jenže dům byl tichý. Matka vařila, jako vařila vždycky, když nevěděla, co jiného s rukama — a čím větší byl její smutek, tím víc toho na stole přibývalo. Dnes by tím jídlem nakrmila půlku ulice.
„Umyj si ruce," řekla místo pozdravu, když prošel do kuchyně. Nepodívala se na něj. Kdyby se podívala, viděl by jí oči, a to ona věděla. „A zavolej otce. Večeře je hotová."
Lakuri prošel dvorkem ke kovárně. Už za dveřmi poznal, že je něco jinak — nebylo slyšet kladivo. Otec bez kladiva, to bylo jako přístav bez racků. Nahlédl dovnitř. Výheň dohasínala a otec stál nad kovadlinou, opřený oběma rukama o její chladnou hranu, a díval se do ní, jako by v tom otlučeném kusu železa bylo něco k přečtení. Vedle na špalku seděl prostřední bratr Rasin a mlčky mazal olejem kleště, které mazání nepotřebovaly.
„Tati. Večeře."
Otec zvedl hlavu pomalu, jako by se vracel z veliké dálky. „Jo," řekl. „Jdeme." A po chvíli, už ve dveřích, dodal tiše: „Zítra tě čeká velký den." Znělo to jako věta, kterou si připravil, protože věděl, že by měl něco říct. Lakuri přikývl a měl co dělat, aby otce neobjal — ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Věděl ale, že by to otec teď neunesl. Slabost si šetřil do kovárny, do ticha, a i tam mu docházela.
U stolu bylo šest židlí [ZL16.1]a jeden talíř navíc. Matka ho položila ze zvyku a nikdo neměl to srdce ho odnést, a tak stál před prázdnou židlí a kouřilo se z něj, dokud polévka nevystydla. Nikdo se tím směrem nedíval a všichni o něm věděli.
Jedli mlčky. Lžíce cinkaly o talíře a Lakurimu to ticho připadalo těžší než celý dnešní den v přístavu. Ještě před měsícem by u tohohle stolu nebylo k hnutí — Vahin by vyprávěl, co slyšel v laboratořích, Rasin by ho opravoval[ZL17.1], sestra by se smála a otec by je všechny okřikoval, že se u jídla nemluví, a sám by se přitom smál nejvíc. Teď se u jídla opravdu nemluvilo. Otec dostal, co chtěl, pomyslel si Lakuri, a hned se za tu myšlenku zastyděl.
„Přichystala jsem ti věci," ozvala se konečně matka. „Košili máš na židli, tu tmavou, a k tomu…" Zarazila se. „Vzala jsem ti Vahinovu brašnu. Na knihy. Je skoro nová a on by…" Nedořekla to. Ruka s lžící jí zůstala viset nad talířem.
„Děkuju, mami," řekl Lakuri rychle. „Je to dobrá brašna. Budu na ni dávat pozor."
Matka přikývla a chvíli bojovala s obličejem, než ho zase srovnala do starostlivé pevnosti. „V Alyce se drž zpátky, rozumíš? Prvních pár dní jen poslouchej. A jez. Budeš mít s sebou jídlo. A kdyby na tebe byl někdo zlý, protože jsi z kovárny—"
„Mami."
„— tak si toho nevšímej. Chytrost se pozná sama, nemusí křičet." Vyjmenovávala své rady jako korálky na šňůrce, jednu po druhé, a Lakuri poznal, že je má připravené dlouho — možná je kdysi říkala Vahinovi. Nechal ji domluvit. Bylo to poprvé za celý večer, kdy její hlas zněl skoro jako dřív.
A možná právě proto, že se ticho konečně prolomilo, to zkusil.
„Dneska jsem byl naposledy v přístavu," začal opatrně. „A něco jsem tam našel. U skladů za čtvrtým molem je dřevo, které… hnije nějak divně. Zevnitř. A kotví tam loď, Vichřice, půlka posádky leží s nemocí a jeden námořník mi řekl, že v podpalubí —" mluvil rychleji, protože cítil, jak se vzduch u stolu mění, „— že tam smrdí nasládle, jako u toho skladu, a ten kašel, co mají, zněl úplně stejně jako…"
„Lakuri." Otcův hlas nebyl hlasitý. Byl horší než hlasitý. Kladivo, které dopadne jen jednou.
Ticho, které nastalo, bylo jiné než to předešlé. To předešlé bylo smutné. Tohle bylo napjaté jako řetěz.
„Já jen říkám," pokusil se ještě, tišeji, „že jestli je to stejná nemoc, tak by se mělo —"
„Včera jsme pohřbili tvého bratra." Otec se na něj nedíval. Díval se do talíře a klouby prstů na jeho ruce zbělely kolem lžíce. „Dnes u tohohle stolu nebudeme pitvat, na co umřel. Ani dnes, ani zítra. Rozumíš mi?"
„Otec má pravdu," řekla matka rychle, smířlivě, a položila Lakurimu dlaň na ruku. Její dotek byl teplý a měkký a vůbec se nehodil k tomu, co říkala. „Teď na to nemysli, broučku. Zítra máš svůj velký den. Mysli na školu."
Rasin mlčel a díval se do stolu. Sestra vstala a začala sklízet talíře, ačkoli otec ještě nedojedl.
A Lakuri seděl a cítil, jak mu v hrdle roste něco horkého a tvrdého. Ne vztek. Spíš samota. Poprvé v životě věděl něco důležitého — něco skutečného, něco, co si nevymyslel — a poprvé v životě zjistil, že to nemá komu říct. Vahin by ho vyslechl. Vahin by se naklonil přes stůl, oči by mu zasvítily a řekl by: Ukaž, co jsi našel. Jenže právě proto, že tu Vahin nebyl, nemohl o tom mluvit s nikým.
Tak dobře, pomyslel si, a to horké v hrdle polkl. Tak si to zjistím sám.
„Promiňte," řekl nahlas. „Máte pravdu. Byl to dlouhý den."
Otec krátce přikývl, a tím to pro něj skončilo. Matka mu stiskla ruku, vděčná, že se to nerozrostlo v hádku, a začala vykládat, co mu zabalí k obědu.
Sestra se u dveří zastavila, už v plášti. „Jdu ven," řekla do místnosti. „Vrátím se pozdě, nečekejte na mě."
„Kam zase?" zeptala se matka unaveně, ale znělo to jako otázka, na kterou už dávno přestala čekat odpověď.
„Ven," opakovala sestra. Na okamžik se její pohled setkal s Lakuriho — a bylo v něm něco, co nedokázal přečíst. Pak za ní zapadly dveře a bylo slyšet jen její kroky, rychlé a jisté, mizející ulicí dolů.
Později, ve svém pokoji, seděl Lakuri na lůžku a v dlani převracel plátěný uzlíček. Rozvázal ho. Tříska ležela na látce, tmavá a nenápadná, a ten povlak na ní se ve světle svíčky slabě, sotva znatelně leskl — stejně jako tenkrát byliny, které nesl bratrovi a které nepomohly. Dlouho se na ni díval.
Za stěnou bylo slyšet matku, jak tiše chodí po kuchyni a rovná věci, které rovnat nepotřebovaly. Zezdola, z kovárny, se konečně ozvalo kladivo — pomalé, těžké údery beze spěchu a bez rytmu, které nic nekovaly. Každý v tomhle domě nesl svůj žal po svém a nikdo ho neuměl nést nahlas.
Lakuri uzlíček znovu pečlivě zavázal a uložil ho na dno Vahinovy brašny, pod knihy.
Nikdo mě neposlouchá, pomyslel si a sfoukl svíčku. Ještě ne. Tak jim přinesu odpověď, kterou budou muset poslouchat.
Kladivo v kovárně se ozývalo už od chvíle, kdy se rozednilo.
Lakuri je slyšel, když vstával, když snídal i když si přes rameno přehazoval Vahinovu brašnu. Pravidelné, pracovité údery, jaké patřily ke každému obyčejnému ránu — jenže dnešní ráno obyčejné nebylo, a všichni v domě to věděli.
„Otec má rozdělanou zakázku," řekla matka, když vyšli na ulici, a urovnala si šátek, ačkoli byl urovnaný. „Kováři nemůžou jen tak odejít od výhně, to víš."
„Já vím, mami," odpověděl Lakuri.
Věděl taky, že to není pravda. Ještě před měsícem by otec zavřel kovárnu třeba na celý den — jako tenkrát, když Vahina poprvé pouštěli do velké laboratoře a otec stál před branou v nedělní košili, neohrabaný a pyšný, a stiskl synovi rameno tak, že to muselo bolet. Dnes zůstal u kovadliny. Neřekl ani sbohem, jen ráno, když se míjeli na dvorku, kývl bradou směrem k městu, jako by říkal tak běž. Lakuri se rozhodl na to nemyslet. Nešlo to. Myslel na to celou cestu.
Šli spolu vzhůru městem, matka a on, ulicemi, které se probouzely do všedního dne. Pekaři otvírali okenice, z Ratanyrku už zaznívalo první bušení a vozy skřípaly po dláždění směrem k horám. Matka celou cestu mluvila — o tom, že má v brašně chléb a sýr a kus medového pečiva,[ZL19.1] že si má hlídat věci, že nemá pít vodu, kterou nezná — a Lakuri ji nechal. Rozuměl už, že její slova nejsou pro něj. Byla to hráz, kterou stavěla proti tichu, a on jí ty kameny nehodlal brát z rukou.
Alyka stála v horní části města, na terase vylámané do skály, odkud bylo vidět přes střechy až k moři. Nebyla to jedna budova, jak si Lakuri vždycky představoval z dálky, ale celé malé městečko za vlastní zdí: hlavní dům s věží a měděnou kupolí, zezelenalou lety, kolem něj nižší křídla laboratoří, knihovna s vysokými okny a zahrada, v níž prý rostly byliny ze všech koutů světa. Nad hlavní branou byl do kamene vytesán znak — ledňáček s rozepjatými křídly, svírající v pařátech květ Saty Mijely — a pod ním slova, která Lakuri znal, ještě než uměl pořádně číst, protože mu je kdysi předčítal dědeček: Poznání je světlo, jež nezhasíná.[ZL20.1]
Před branou se to hemžilo. Rodiče, studenti, sluhové nesoucí truhly těm, kdo měli bydlet na kolejích. Lakuri v té tlačenici zahlédl kočár s vyřezávanými dvířky, z něhož vystupoval chlapec v kabátci se stříbrnými knoflíky, i rybářku v pracovní zástěře, která objímala dceru tak dlouho, až se dívka začala ošívat. Alyka brala nejnadanější, říkalo se, ať pocházeli odkudkoli — a poprvé to Lakuri viděl na vlastní oči.
U brány se matka zastavila. Dál rodiče nesměli.
„Tak," řekla. Natáhla ruce a narovnala mu límec, který narovnání nepotřeboval, a pak mu dlaněmi přejela po ramenou, jako by z nich smetala neviditelný prach. „Tak běž, broučku."
„Mami —"
„Vahin by…" Hlas se jí zlomil na tom jméně, poprvé od pohřbu ho vyslovila nahlas. Nadechla se a začala znovu, pevněji. „Byl by na tebe hrozně pyšný. My všichni jsme." Políbila ho na čelo, rychle, aby to nikdo neviděl a aby se nestačila rozplakat, otočila se a vykročila zpátky dolů do města — drobná postava se vzpřímenými zády, která se ani jednou neohlédla, protože kdyby se ohlédla, už by nedošla.
Lakuri chvíli stál, polkl a prošel branou.
Velká síň Alyky byla nejvyšší místnost, jakou kdy viděl. Sloupy z leštěného kamene nesly strop tak vysoko, že se pod ním ztrácely hlasy, a okny s barevnými skly padalo dovnitř světlo v pruzích modré a oranžové. Na stěnách visely portréty — desítky tváří v tmavých rámech — a pod každým mosazná destička se jménem. Zatímco se noví studenti trousili dovnitř a hledali místa na lavicích, Lakuri četl jména nejblíž u dveří: Teuvo Rasilan, jenž vynalezl trojí čištění rudy. Alva Nyrenne, léčitelka, jež zastavila důlní horečku ve Vuperetu. Kai Vesimo, stavitel kýlů, které neláme led. O některých slyšel od dědečka. Teď se na něj dívali ze stěn a Lakuri si připadal velmi malý a velmi troufalý zároveň.
Studentů prvního ročníku bylo kolem třicítky a byla to podivuhodná směsice. Chlapec se stříbrnými knoflíky seděl v první řadě a tvářil se, že mu síň patří. Vedle něj dva synové obchodníků, kteří se znali odněkud z dřívějška a šeptali si. Dcera rybářky seděla na kraji lavice s rukama v klíně, jako by se bála, že jí někdo řekne, že došlo k omylu. Byl tam hromotluk s rukama nádeníka, hubený kluk s brýlemi, který si už teď něco zapisoval, dvě sestry tak podobné, že je Lakuri od sebe nerozeznal.
A byla tam dívka[ZL21.1], kolem které zůstal kruh prázdných míst.[ZL22.1]
Seděla rovně, s bradou zvednutou právě natolik, aby to nevypadalo jako vzdor, a přece to vzdor byl. Světlé vlasy měla spletené do copu po způsobu, jaký Lakuri v Kepeniku nikdy neviděl, a šaty střižené jednoduše, ale z dobré látky, s úzkým vyšívaným lemem — modrá a zlatá. Kolem ní se šeptalo. Lakuri zachytil útržky: „…dcera toho cizince[ZL23.1]…" — „…ze železáren, otec tam dělá předáka…" — „…prej se doma ani nemluví po našem…"
Volných míst bylo v síni dost. Lakuri si sedl vedle ní.
Neudělal to z odvahy ani ze vzdoru a v tu chvíli ani ne z laskavosti — udělal to, protože kruh prázdných lavic kolem jednoho člověka byl přesně ten druh věci, která nesedí, a on se dnes ráno rozhodl, že věcem, které nesedí, se už nebude vyhýbat. Dívka k němu krátce stočila oči, šedé a ostražité, připravené na posměch. Když žádný nepřišel, zase se odvrátila.
„Lakuri," řekl polohlasem a nabídl jí ruku, tak jak to viděl dělat dospělé.
Zaváhala. Pak ruku přijala; stisk měla pevný, skoro chlapecký[ZL24.1]. „Eira," řekla. Mluvila čistě, jen samohlásky měla o poznání delší, jako by každé slovo zkoušela, než ho pustí. A po chvíli, s pohledem upřeným dopředu, dodala tiše: „Sedíš na špatném místě. Tady se sedět nemá, nevšiml sis?"
„Všiml," odpověděl Lakuri. „Proto tu sedím."
Koutek úst jí cukl. Nebyl to ještě úsměv. Ale bylo to poprvé, a Lakuri netušil — nemohl tušit — kolik toho ten okamžik jednou ponese.[ZL25.1]
Pak zaduněla hůl o kamennou podlahu a síň ztichla.
Rektor Sorvane byl drobný stařík s pletí barvy pergamenu, ale hlas měl, který se nesl až do posledních lavic bez jediného zaváhání. Mluvil krátce a věcně, jako člověk, který proslovů pronesl mnoho a přestaly ho bavit. Alyka, řekl, nebyla založena proto, aby z nich dělala učence pro učenost samu. Byla založena proto, aby Kepenik nikdy nedošel na konec svého umu. První dva roky se budou učit všichni všechno — nauku o kovech a látkách, léčitelství, počty a měření, stavitelství, nauku o moři a zemi. Kdo obstojí, vybere si třetím rokem [ZL26.1]svou stezku a s ní dostane to, co Alyku dělalo Alykou: městský úkol. Skutečný problém Kepeniku, svěřený studentovi, s laboratoří, prostředky a mistrem po boku.
„Města nestárnou léty," zakončil rektor. „Města stárnou tím, že se přestanou ptát. Vy jste tady od toho, abyste se ptát nepřestali." Odmlčel se. „A nyní poděkujme muži, bez něhož by tato síň byla jen skálou nad městem."
Lavice zaskřípaly, jak se všichni otočili ke vchodu.
Muž, který procházel středem síně, nebyl nijak zvlášť vysoký ani statný, a přesto se za ním hlavy otáčely jako tráva za větrem[ZL27.1]. Rakis Liminen. I Lakuri to jméno znal — znal ho v Kepeniku každý. Jemu patřil zámek na poloostrově za zátokou, bílá stavba s věžičkami, kterou bylo za jasných dnů vidět z přístavu a o které si děti z města vyprávěly, že má víc oken, než je dní v roce. Jemu patřila i dobrá třetina skladů v přístavu, podíly v dolech a — jak právě připomněl rektor — každý kámen Alyky, neboť ji před lety vystavěl z vlastní pokladny a dodnes ji vydržoval.
Liminen vystoupil na stupínek. Šedý kabát bez jediné ozdoby, jen na rukou bílé rukavice, které si nesundal, ani když pokynul síni. Tvář měl hladkou a přívětivou, věk se na ní nedal odhadnout, a když promluvil, zněl jeho hlas vřele, skoro otcovsky.
„Slyším, co se říká po krčmách," začal a síní proběhlo překvapené zasmání. „Že Kepenik už není, co býval. Že obchod utíká jinam, že město chátrá." Rozhlédl se po lavicích, pomalu, řadu po řadě, a Lakuri měl na okamžik zvláštní pocit, že ty oči nikoho nepřeskočily — že si je všechny prohlédl a spočítal jako zboží ve skladu. „Nebudu vám lhát, jak se lže dětem. Něco na tom je. Naše město prochází zkouškou. Ale města jsou jako lidé — když stůňou, potřebují lék. A já jsem hluboce přesvědčen, že lék na všechny neduhy Kepeniku sedí právě teď v těchto lavicích."
Síň se rozezněla potleskem. Tleskal chlapec se stříbrnými knoflíky, tleskala dcera rybářky, tleskal i Lakuri — a přitom se nemohl zbavit dojmu, který neuměl pojmenovat a za který se skoro styděl: že to bylo příliš hladké. Jako zábradlí ohlazené tisíci dlaněmi. Přestaň, okřikl se, už podruhé za dva dny. Hledáš divné věci i tam, kde nejsou. Postavil školu, do které tě vzali. Buď vděčný.
Vedle něj Eira netleskala. Seděla s rukama v klíně a dívala se na muže na stupínku pohledem, který Lakuri nedokázal přečíst — a když si všimla, že se na ni dívá, sklopila oči a začala tleskat taky, o dvě doby později než všichni ostatní.
Zbytek dne se rozplynul v proudu jmen, chodeb a pravidel. Profesorka Hellen, která měla jejich ročník na starosti, je provedla laboratořemi — a Lakuri v nich poprvé od Vahinovy smrti pocítil něco jako čistou, nezkalenou radost: řady kelímků a křivulí, pece s měchy, police lahviček se štítky popsanými drobným písmem, všechno větší a lepší, než o čem kdy s dědečkem snili. Dostali rozvrhy, přidělené věšáky, seznam knih. Chlapec s brýlemi se stačil ztratit a byl slavnostně nalezen v knihovně. Den skončil dřív, než se Lakuri stačil rozkoukat.
U brány se proud studentů dělil — kolejní nahoru, městští dolů. Eira šla kus cesty stejným směrem jako on, mlčky, s knihami přitisknutými k hrudi. Teprve na rozcestí, kde se jejich cesty rozcházely, se zastavila.
„To u té lavice," řekla, aniž se na něj podívala. „To nemusíš dělat každý den. Zvládnu to."
„Já vím," řekl Lakuri. „Ale je to dobrá lavice. Je od ní vidět na tabuli."[ZL28.1]
Podívala se na něj, jestli si z ní neutahuje. Neutahoval — nebo aspoň ne tak, jak byla zvyklá. A tak jen pokývla hlavou, řekla „Tak zítra," a zamířila dolů k železárnám, cop se jí houpal po zádech.
Lakuri se vracel domů podvečerním městem. Z Ratanyrku znělo bušení kovadlin, nad zátokou kroužili rackové a na poloostrově za vodou svítil v posledním slunci bílý zámek Rakise Liminena. Brašna ho tížila novými knihami, a úplně vespod, pod nimi, ležel plátěný uzlíček, o kterém nevěděl nikdo na světě.
Zítra, pomyslel si Lakuri. Zítra to začne doopravdy.
A měl pravdu víc, než mohl tušit.
Dny v Alyce se brzy poskládaly do rytmu, pravidelného jako příboj.[ZL29.1]
Ráno scházel Lakuri městem dolů k rozcestí nad železárnami, kde už zpravidla čekala Eira — nikdy se na tom nedomluvili, prostě se to tak jednoho dne stalo [ZL30.1]a pak už to tak zůstalo. Šli vzhůru k Alyce spolu, zprvu mlčky, později s řečí, která se den ode dne rozbíhala snáz. Zjistil, že umí být kousavá, když jí člověk stojí za to, a že se směje tiše, skoro provinile, jako by ji smích doma učili šetřit. Ona zase zjistila, že ten věčně usměvavý kluk z kovárny umí najednou zmlknout uprostřed věty a dívat se skrz svět — a byla dost chytrá na to, aby se neptala proč.
Učení mu šlo. To byl, jak brzy pochopil, ten menší problém. Ten větší byl, aby mu nešlo příliš.[ZL31.1]
Nauku o kovech a látkách vedla profesorka Hellen, vysoká žena s prošedivělým drdolem a rukama poznamenanýma desítkami let u pecí — hřbety dlaní měla potečkované drobnými jizvičkami od žhavých okují a Lakuri k ní právě proto od první hodiny choval důvěru: tohle nebyla učenost z knih. Mluvila úsporně, chyby opravovala bez zesměšňování a hloupé otázky neznala. „Hloupá je jen ta otázka," říkala, „kterou si necháte v hlavě shnít."
Při jejích hodinách se Lakuri naučil nové umění: čekat. Když se ptala, kdo ví, proč se ruda praží před tavbou, věděl to dřív, než dořekla otázku — dědeček mu to vysvětloval nad kelímkem, když mu bylo osm. Ale nechal hlásit jiné, počítal v duchu do pěti, a teprve když se nikdo neměl k odpovědi, zvedl ruku a odpověděl kousek — jen kousek — z toho, co věděl. Bylo to zvláštní, unavující divadlo. Celý život své umění tajil, protože ho to učili doma; teď ho tajil mezi lidmi, kteří by ho za ně obdivovali, a poprvé ho to tajemství tížilo.
Jednou mu to ujelo.
Bylo to při první praktické hodině v malé laboratoři, kdy směli pod dohledem rozdělat výheň a zkoušet, jak se různé rudy chovají v žáru. Chlapec od vedlejšího stolu — Arvin, ten se stříbrnými knoflíky — nasypal do kelímku příliš hrubou drť a přiložil měchy dřív, než měl. Lakuri to viděl koutkem oka a tělo jednalo rychleji než rozum: dvěma kroky byl u něj, strhl mu ruku z měchů a kelímek kleštěmi odtáhl z plamene stranou, přesně tím krátkým, jistým pohybem, jakým se odtahuje kelímek, který se chystá plivnout.
Ticho. Drť v kelímku ještě vztekle zasyčela a uklidnila se.
„Zbláznil ses?" vyjel na něj Arvin, rudý víc studem než žárem.
„Hrubá drť v prudkém žáru střílí," řekl Lakuri. A protože celá třída zírala, dodal už tišeji: „Popálilo by ti to ruce."
Profesorka Hellen k nim došla beze spěchu. Podívala se do kelímku, pak na Lakuriho, a její pohled byl dlouhý a pozorný jako u někoho, kdo právě našel v hromadě obyčejné rudy kus, který se leskne jinak. „Kde ses to naučil?" zeptala se.
„Otec je kovář," odpověděl Lakuri. Nebyla to lež. Jen to nebyla odpověď.
„Hm," řekla profesorka Hellen a víc nedodala. Ale od toho dne se občas stávalo, že se při hodině zeptala na něco těžkého a přitom se dívala jeho směrem — a Lakuri musel počítat do pěti víc než kdy dřív.
Arvin mu nepoděkoval. [ZL32.1]Kluk se stříbrnými knoflíky patřil k těm, pro které byla pomoc od syna kováře horší než popálené ruce, a od té hodiny si Lakuriho měřil přes celou třídu pohledem, v němž bylo příliš mnoho přemýšlení na to, aby to byla obyčejná nevraživost. „Nevšímej si ho," řekla Eira, když to jednou zachytila. „Takoví jako on se neumí smířit s tím, že nadání se nedá koupit." Odmlčela se a suše dodala: „Vím to. U nás doma se o takových mluví." A Lakuri se nezeptal, co tím myslí, protože už se naučil poznat, kdy jsou její věty dveře a kdy zeď.
Zato Eira — Eira byla v počtech a měření nejlepší z ročníku, a nikdo jí to neodpustil. Rýsovala diagramy tak přesné, že si je profesoři půjčovali za vzor, a čím častěji se to stávalo, tím byl kruh kolem ní v jídelně širší. Nesla to se zdviženou bradou, ale Lakuri, který se naučil číst v jejím obličeji, viděl, kolik ji to stojí. Seděli spolu — u lavice, u oběda, v knihovně — a postupně se z toho stala věc, kterou už nikdo nekomentoval, protože si na ni všichni zvykli. Skoro všichni.[ZL33.1]
A za zdmi Alyky se mezitím, potichu a po kouskách, měnilo město.
Lakuri si toho všímal tak, jak si poslíček všímá věcí — bezděčně, po drobnostech. Jednou ráno byl na zdi u železáren načmárán nápis, vápnem, narychlo: KEPENIK HNIJE — A KDO Z TOHO TYJE[ZL34.1]? Když šli odpoledne dolů, dva gardisté ho právě smývali a třetí stál u nich a díval se lidem do tváří způsobem, jaký Lakuri u gardistů nepamatoval. O týden později našel ve škvíře mezi dlažebními kameny zašlápnutý leták — hrubý tisk, rozpité písmo: …dřevo v přístavu, voda ve studních, nemocní za hradbami — a radnice mlčí… Strčil ho do kapsy dřív, než stačil domyslet proč.
„Ty to čteš?" zeptala se Eira, která to viděla. Neznělo to jako výčitka. Znělo to opatrně.
„Čtu všechno," řekl Lakuri. „Zvyk z přístavu." A po pár krocích, protože to v něm pracovalo už dlouho: „Oni mají pravdu, víš. Aspoň v něčem. Já jsem to viděl. To dřevo."
Eira neodpověděla hned. Dívala se před sebe, na střechy města pod nimi, a když promluvila, bylo to tiše: „Táta říká, že v železárnách se o tom nesmí mluvit. Že kdo se moc ptá, přijde o práci." Pokrčila rameny, ale nebylo to lhostejné pokrčení. „Tak se nikdo neptá."
Nikdo se neptá. Lakuri si vzpomněl na rektora — města stárnou tím, že se přestanou ptát — a málem se hořce zasmál, jak snadno se ta věta říká ve slavnostní síni a jak draho stojí na ulici.
Doma se mezitím nic nezlepšilo, jen se všichni naučili v tom nezlepšení žít. [ZL35.1]Otec koval, jedl a mlčel. Matka vařila pro šest a jedli čtyři. Rasin převzal půlku kovárny a mluvil s otcem už jen o železe, protože o železe se mluvit dalo. A sestra dál mizela po večerech — teď už častěji, dvakrát, třikrát do týdne [ZL36.1]— a vracela se pozdě, s tvářemi zarudlými, jako by celou cestu běžela nebo se celou cestu hádala. Jednou si Lakuri všiml, že má na rukávu pláště bílou šmouhu. J[ZL37.1]ako od vápna. Napadlo ho to, samozřejmě že ho to napadlo — a stejně rychle tu myšlenku zahnal. Vidíš strašidla, řekl si. Sestra a nějaké nápisy po zdech. Chodí za kamarádkami. Bylo snazší tomu věřit. V tomhle domě bylo vůbec nejsnazší se neptat — a Lakuri si vůbec nevšiml, jak rychle se té dovednosti naučil i on.
Zato na jinou věc myslel každý den.
Uzlíček ležel na dně Vahinovy brašny a Lakuri o něm věděl při každé hodině, při každém obědě, při každé cestě kolem laboratorních křídel, kam prváci směli jen pod dohledem a jen v určené hodiny. Vozil ho s sebou jako oblázek v botě. Doma zkoušel, co šlo — ale co šlo doma? Lupa, svíčka, ocet z kuchyně. Tříska pod lupou vypadala jako tříska, povlak se leskl a mlčel. Na skutečnou odpověď potřeboval skutečnou laboratoř: křivule, čistý líh a kyseliny, přesné váhy, žár, který se dá řídit. Všechno to bylo za dveřmi, kolem kterých chodil čtyřikrát denně a od kterých neměl klíč.
Věděl, že to, o čem začíná přemýšlet, je proti řádu školy. Věděl, co by znamenalo, kdyby ho chytili — syna kováře by vyrazili rychleji, než by stačil říct slovo důkaz, a druhou šanci by nedostal. Věděl to všechno, a stejně se jednou večer přistihl, že si do sešitu, mezi poznámky o pražení rudy, kreslí půdorys laboratorního křídla a značí si, kudy chodí noční hlídka.
Sám to nezvládne. To věděl taky.
A tak jednoho odpoledne, když seděli s Eirou v knihovně nad diagramy a nikdo nebyl na doslech, položil Lakuri před sebe ruce, chvíli se na ně díval a pak tiše řekl:
„Potřeboval bych s něčím pomoct. Ale nesmíš se ptát proč. Zatím."
Eira zvedla oči od pravítka. Dlouho se na něj dívala, tím svým pohledem, který vážil a měřil, a Lakuri už už čekal otázku, na kterou nemohl odpovědět.
„Dobře," řekla Eira. „Kdy?"
Kapitola 3, část 2 — Plán[ZL38.1]
Kdyby někdo Lakuriho v těch dvou týdnech pozoroval, neviděl by nic. A přesně tak to mělo být.
Poslíček v něm se probudil, jako by nikdy nespal. Bývaly to jeho nejlepší zbraně: být vidět a nebýt nápadný, chodit všude a nikde nepřekážet, dívat se, když si všichni myslí, že jen čeká. Teď je poprvé obrátil proti řádu, který ho živil — a s jistým znepokojením zjistil, že mu to jde znamenitě.
Za čtrnáct dní věděl o nočním životě Alyky víc než většina profesorů. Věděl, že vrátný u hlavní brány zamyká za soumraku a pak už jen sedí ve své budce u kamínek. Věděl, že noční hlídač, starý Kervas, obchází areál s lucernou v pravidelných okruzích — a že jeho okruh vede od brány kolem knihovny, podél laboratorních křídel a zahradou zpátky. A věděl — to zjistil od kuchařky, se kterou se spřátelil nošením košů — že Kervas si občas zajde k vrátnému na džbánek svařeného vína, „jen na zahřátí", a že po takovém zahřátí bývá jeho první okruh o hodný kus opožděný. Nedalo se na to spolehnout. Ale dalo se v to doufat.
A věděl ještě jednu věc, tu nejdůležitější: že malá výuková laboratoř, ta, kde Arvin málem přišel o ruce, má okno do zahrady se starou závorou, která se dá zevnitř nechat dovřená tak, aby vypadala zavřeně — a zvenku se dala odtlačit čepelí nože. Zjistil to při hodině, když měl utírat stoly. Utíral je toho dne obzvlášť pečlivě, zejména pod tím oknem.
Všechna ta zjištění nosil v hlavě, protože hlava se nedá zabavit při prohlídce. Ale hlava neumí počítat s přesností, jakou potřeboval. Na to měl Eiru.
________________________________________
Eira věděla, že se měla zeptat proč.
Věděla to už v té knihovně, v tu chvíli, kdy řekla „Dobře. Kdy?" — a od té doby si tu chvíli přehrávala víckrát, než byla ochotná si přiznat. Každá rozumná dívka by se zeptala. Její otec, který ji učil, že otázka je jediná zbraň, kterou člověku nikdo nemůže vzít, by zbledl, kdyby věděl, že jeho dcera kývla na nesmíš se ptát. A přesto kývla, bez zaváhání, tak rychle, že se za to potom v duchu červenala.
Věděla i proč. To bylo na tom to nejhorší.
Protože si k ní první den přisedl, když kolem ní všichni nechali kruh prázdných lavic. Protože se nikdy nezeptal na její přízvuk, na její jméno, na to, čím se doma mluví — ne z lhostejnosti, poznala by lhostejnost, měla na ni cvičené oko — ale protože mu na tom prostě nezáleželo. Protože uměl zmlknout uprostřed věty a dívat se skrz svět, a ona by dala nevímco za to, aby věděla, co tam vidí. Protože když se smál, což bylo často, smály se mu i oči — ale ne vždycky, a ona se přistihla, že rozdíl mezi těmi dvěma smíchy pozná na první pohled a že jí na tom rozdílu záleží.
Je to kamarád, říkala si, když večer doma rýsovala — oficiálně úlohy, neoficiálně plán školní zahrady podle Lakuriho popisu. Nejlepší, jakého tu mám. Jediný, jakého tu mám. To je celé. Jenže pak vzpomínala, jak se k ní naklání nad lavicí, když jí ukazuje chybu ve výpočtu, a jak jí při tom vůbec netluče srdce, vůbec, ani trochu — a rovnala si vlasy, které rovnání nepotřebovaly, přesně jako to dělávala jeho matka s jeho límcem, o čemž ovšem Eira nemohla nic vědět.
A tak do toho šla. Kvůli tomu, a ještě kvůli něčemu, co si přiznávala jen napůl: že tajemství svazuje. Že až budou jednou stát ve tmě v zakázané laboratoři, srdce až v krku, budou v tom spolu — jen oni dva na celém světě — a že takové věci se nedají odestát. Přátelství z lavice se dá přesadit k jiné lavici. Tohle ne.[ZL40.1]
Bylo jí patnáct a věděla o sobě, že je nejchytřejší v ročníku[ZL41.1]. Nenapadlo ji, že člověk může být nejchytřejší v ročníku a přitom stavět celý most z jedné jediné věty: Dobře. Kdy?[ZL42.1]
Sešli se nad tím v knihovně, v koutě za regály s lodními deníky, kam nikdy nikdo nechodil. Lakuri diktoval, Eira rýsovala — a z jejích rukou vycházel plán tak čistý a přesný, že se na něj Lakuri díval s neskrývaným obdivem: zahrada, laboratorní křídlo, okno, Kervasův okruh vyznačený tečkovanou čarou.
„Jak dlouho mu trvá okruh?" zeptala se.
„Nevím přesně. Dlouho."
„Dlouho není číslo." Vzala si to za své, jak Lakuri tušil, že si to vezme.
Měřit čas uměla Eira odjakživa po svém. Hodiny s sebou nosit nemohla a přesýpací sklo ve tmě není vidět — ale měla vlastní srdce, a to bylo spolehlivé jako otcův stroj. Sto tepů, dvě minuty.[ZL43.1] Doma si to kdysi ověřovala celé večery proti přesýpacím hodinám, znovu a znovu, dokud tomu číslu nevěřila víc než čemukoli na světě. Sto tepů, dvě minuty. Stačilo počítat.
Tři večery po sobě zůstávali ve studovně s okny do zahrady déle, než museli. Chtěla tam původně sedět sama, ale Lakuri prohlásil, že ji tam po setmění samotnou nenechá a že dvoje oči vidí víc než jedny — a tak seděli spolu, potmě, [ZL44.1]aby nebyli od okna vidět, rameno vedle ramene, a šeptali, protože ve tmě se šeptá samo. Dole v zahradě se v pravidelných rozestupech objevovalo světlo Kervasovy lucerny a Eira počítala: sto tepů, značka nehtem do voskové tabulky, sto tepů, značka. Srdce jí bušilo rychle a tvrdě, [ZL45.1]až se divila, že ho Lakuri neslyší. To je tím, co děláme, řekla si, když značila. Strach. Každý by ho měl. A počítala dál — sto tepů, dvě minuty, tak to přece o svém srdci věděla odjakživa.
Čtvrtý den položila před Lakuriho papír, čistý a rovný jako všechno, co dělala: Okruh: 23–26 minut. Kolem okna prochází dvakrát. Mezera mezi průchody: nejméně 19 minut. Pod tím, podtrženě: Uvnitř smíme být nejvýše 40 minut. Pak jdeme, ať jsme hotoví, nebo ne.
Byla na ta čísla pyšná. Byla to dobrá čísla — přesně spočítaná, třikrát ověřená, každé z nich stokrát odpočítané na vlastním srdci.
Na srdci, které ty tři večery netlouklo tak, jak tlouklo doma nad přesýpacími hodinami[ZL46.1].
„Čtyřicet minut je málo," namítl Lakuri.
„Čtyřicet minut je to, co máme," řekla Eira. „Tak si rozmysli dopředu, co přesně chceš dělat, a napiš si to. Krok za krokem. Žádné uvidím podle toho, jak se to bude chovat." Zaklepala tužkou na papír. „V noci a ve spěchu se nemyslí. V noci a ve spěchu se čte seznam."
Měla pravdu a on to věděl. A tak psal seznamy. Co potřebují: dvě svíčky a stíněnou lucernu, křesadlo, čistý líh, tři misky, pinzety a jehly z dědečkovy soupravy — malé, ohmatané nástroje, které vytáhl z truhly na dně almary a při tom si nedovolil zdržet se vzpomínkami. Co udělají s třískou: rozdělit na tři díly. Jeden jen pozorovat pod zvětšovacím sklem, za tepla svíčky. Druhý zkusit v lihu. Třetí nechat netknutý — vždycky si nech kus, kterého ses nedotkl, to byl zase dědeček. A všechno zapsat, každou změnu, každý čas.
„A když nás chytí?" zeptal se Lakuri jednou, protože to jednou zaznít muselo.
Eira dlouho srovnávala pravítko s hranou stolu. „Tebe vyhodí," řekla věcně. „Syn kováře, co v noci leze do laboratoře — na to jim stačí půl dne." Odmlčela se. „Mě vyhodí taky. A tátovi v železárnách řeknou, že jeho dcera… že cizinci kradou po nocích." Řekla to bez obalu, tím svým rovným hlasem, a Lakuri poprvé v celé té věci zaváhal.
„Eiro. Jestli do toho nechceš —"
„Kdybych nechtěla, neseděla bych tady," přerušila ho. A protože to vyznělo ostřeji, než zamýšlela, dodala s náznakem úsměvu: „Kromě toho jsi to celé vymyslel tak, že nás nechytí. S mými čísly už vůbec ne."
Lakuri se zasmál — očima i pusou zároveň, všimla si — a zavrtěl hlavou. „Nevím, co bych si bez tebe počal. Vážně. Jsi ten nejlepší parťák, jakého jsem kdy měl."[ZL47.1]
„Hm," řekla Eira a sklonila se nad plán, protože zjistila, že se potřebuje dívat na tečkovanou čáru Kervasova okruhu, a ne na něj. No ovšem. Přesně to chtěla slyšet, přesně tohle, nic jiného. Podtrhla číslici čtyřicet tak silně, že se jí zlomila tuha.
________________________________________
Smluvená noc přišla rychleji, než byli oba připraveni, a pomaleji, než se dalo vydržet.
Lakuri ležel ve svém pokoji, oblečený pod přikrývkou, a poslouchal dům: matčiny kroky, které utichly, kladivo, které dnes nezaznělo, sestřin pokoj, kde bylo ticho — byla zase pryč, napadlo ho, a hned tu myšlenku odložil, protože dnes v noci nebylo místo pro dvě tajemství najednou. V brašně u postele ležel uzlíček, seznamy a dědečkovy nástroje. Myslel na Vahina. Ukaž, co jsi našel, řekl by Vahin. „Ukážu," zašeptal Lakuri do tmy. „Zítra už budu něco vědět."
O kus dál, dole u železáren, ležela ve tmě Eira a poslouchala otcovo chrápání za stěnou. Na stole měla plán, srolovaný a převázaný, s jeho kostrbatými poznámkami vedle svých rovných čísel — jedna stránka, dvě písma, a přistihla se, že se jí ten pohled líbí víc, než je zdrávo. Srdce jí tlouklo, až to slyšela v polštáři. To je tím, co budeme dělat, řekla si. Tou nezákonností. Ničím jiným.
Ani jeden z nich té noci skoro nespal. Oba ze strachu. Každý z jiného.
Okno povolilo přesně tak, jak mělo. To bylo poprvé a naposledy té noci, kdy šlo všechno podle plánu.
Přehoupli se dovnitř jeden po druhém — Lakuri první, Eira za ním, lehce jako kočka, až ho to překvapilo — a chvíli stáli bez hnutí ve tmě malé laboratoře a poslouchali. Škola v noci zněla jinak než ve dne: někde tikalo chladnoucí potrubí, ve zdech pracovalo dřevo a jejich vlastní dech byl najednou ten nejhlasitější zvuk na světě.
„Čas," šeptla Eira.
Lakuri odclonil lucernu na nejužší štěrbinu světla. Pracovní stůl u zadní stěny, dál od okna, jak bylo v plánu. Rozložil plátno, na něj dědečkovy nástroje — pinzety, jehly, zvětšovací sklo — tři misky, lahvičku čistého lihu. Ruce se mu třásly, když rozvazoval uzlíček, a musel se dvakrát nadechnout, než se uklidnily. V noci a ve spěchu se čte seznam. Položil vedle sebe papír se seznamem a četl. Krok jedna.
Rozdělit třísku na tři díly.
Přiložil k ní nůž — a zarazil se.
„Co je?" šeptla Eira.
„Ten povlak." Naklonil lucernu blíž, na okamžik víc, než bylo bezpečné. „Když jsem ji balil, držel se jen u zlomu. Podívej. Teď je skoro po celé délce."
Eira se sklonila vedle něj. Tmavý povlak, ve světle svíčky slabě lesklý, pokrýval třísku jako tenká vlhká kůže. „Možná sis to špatně zapamatoval."
„Nezapamatoval." Lakuri si vzpomněl na plátno, do kterého ráno předtím balil chleba. Na dno brašny, kde uzlíček ležel týdny — potmě, v suchu, bez jediné kapky vody. „Eiro, ono to rostlo. Nemělo z čeho. A rostlo to."
Podívali se na sebe a Lakuri viděl, jak jí v očích poskočilo totéž, co cítil sám: strach a zvědavost, spletené tak těsně, že se nedaly rozeznat. „Piš," řekl. A Eira psala, svým rovným písmem, do sešitu s vytrženou první stránkou: Pozorování první. Povlak se od odběru rozšířil, ač vzorek ležel v suchu a tmě.
Rozdělil třísku. Jeden díl stranou, netknutý, zabalit — vždycky si nech kus, kterého ses nedotkl. Druhý pod zvětšovací sklo. Zblízka vypadal povlak jako plsť z vláken tenčích než pavučina, hustě propletených, a když Lakuri přiblížil svíčku, aby líp viděl, lesk vláken zesílil — ne odrazem, tím si byl jistý, protože zesílil i tam, kam světlo nedopadalo. Jako by povlak teplo pil.
„Piš. V teple lesk sílí. I ve stínu."
Třetí díl vložil pinzetou do misky s lihem. Čekal, co dělá v lihu každá plíseň, kterou znal z dědečkových pokusů — že se rozvolní, pustí barvu, rozpadne se na chuchvalce.
Povlak udělal něco jiného.
Stáhl se.
Nebyl to velký pohyb. Kdyby nevěděli, na co se dívají, přehlédli by ho. Ale ve světle lucerny to viděli oba, zřetelně: tmavá vrstva se od hladiny lihu odtáhla, shrnula se po třísce vzhůru, nad hladinu, a tam se stáhla do hustšího, temnějšího proužku. Jako hlemýžď, když se dotkneš jeho růžku. Jako ruka ucuknuvší od horkých kamen.
Jako něco, co nechce.
V laboratoři bylo ticho. Eira držela tužku nad papírem a nepsala. „Lakuri," řekla velmi tiše, a poprvé té noci nezněl její hlas věcně. „Plesnivina tohle nedělá. Nic tohle nedělá."
„Já vím," řekl Lakuri. V hrdle měl sucho. „Piš: v lihu se nerozpouští. Uhýbá."
Víc toho nezjistili. Zkusili, co seznam dovoloval: povlak nereagoval na sůl, nepustil barvu do vody, jehlou se dal nabrat jako hustá smůla a zase splynul. Žádná odpověď. Jen tři podivnosti, zapsané rovným písmem: roste bez potravy, pije teplo, uhýbá lihu. Málo na pochopení. Dost na to, aby Lakuri věděl, že tohle nikdy nesmí skončit v koutě jeho brašny.
„Odnesu si to." Zvedl skleněnou lahvičku ze stojanu, malou, se zabroušenou zátkou, a pinzetou do ní přenesl třísku i se staženým proužkem povlaku. „Lahvičku vrátím. Ale tohle je důkaz. První skutečný důkaz. Až ho položím před —"
„Kolik máme času?" přerušila ho Eira. Něco v jejím hlase ho zarazilo. Otočil se. Stála u okna, kousek od škvíry mezi okenicemi, a byla bílá jako křída.
V zahradě se houpalo světlo lucerny.
„To nejde," šeptla Eira. „To nejde, má tam být ještě —" počítala, rty se jí pohybovaly, „— ještě šest minut spočítala jsem to, spočítala jsem to třikrát —"
Kervas nešel rychle. Šel svým obvyklým, rozvážným krokem nočního hlídače, přesně po své tečkované čáře — a právě ta rozvážnost byla ze všeho nejhorší, protože znamenala, že nejde dřív. Šel přesně. Dřív šla jen její čísla.
Co následovalo, si Lakuri později vybavoval v útržcích. Plátno shrnuté do brašny i s nástroji, miska s lihem vylitá do výlevky, lahvička v pěsti. Eira už v okně. Světlo za rohem budovy, deset kroků, pět. Přehoupli se ven do studené tmy, Lakuri přitáhl okenice — závora cvakla napůl, ne docela, není čas — a pak už jen běželi podél zdi laboratorního křídla, přikrčení, tiše, jak nejtišeji umí běžet dva vyděšení lidé.
„Hej!" ozvalo se za nimi. Světlo lucerny se rozkývalo. „Kdo je tam? Stůj!"
Nezastavili. U zahradní zdi Lakuri spojil dlaně, Eira se odrazila, nahoře se otočila a podala mu ruku — sevřela jeho zápěstí silou, jakou by do ní nikdy neřekl — a pak už padali do trávy na druhé straně, do tmy mimo dosah školních luceren, a běželi dolů uličkami, dokud jim stačil dech.
Zastavili se až o tři ulice níž, v průjezdu páchnoucím kočkami, zády k chladné zdi, a lapali po dechu. Dlouho bylo slyšet jen to — dva dechy, splašené a nesladěné, které se pomalu, pomaloučku zklidňovaly.
A pak se Lakuri začal smát. Tiše, bezhlese, celým tělem; úleva se z něj řinula jako voda z protržené hráze. Po vteřině se přidala Eira a chvíli tam stáli, dva zločinci s jednou lahvičkou, a smáli se do tmy, protože jediná jiná možnost byla brečet.
„Neviděl nás," vydechl Lakuri konečně. „Bylo tma. Neviděl nás. Zítra se bude povídat, že po zahradě běhali dva duchové."
„Spočítala jsem to špatně." Eiřin smích zhasl, jako když sfoukneš svíčku. „Lakuri, já to spočítala špatně. Já nikdy nepočítám špatně."
„Tak byl rychlejší. Nebo si zkrátil —"
„Nezkrátil. Šel jako vždycky." Mluvila napůl k němu, napůl k sobě, a Lakuri viděl, jak jí to v hlavě pracuje, jak skládá čísla znovu a znovu — a pak viděl i okamžik, kdy jí to došlo. Něco jí přeběhlo po tváři, rychlého a nahého, a hned to zmizelo za obvyklou rovnou maskou. „Sto tepů," řekla pomalu, „dvě minuty." A zmlkla.
„Eiro?"
„Nic. Už vím, kde se stala chyba. Příště budu měřit jinak." Víc neřekla. Nemohla mu přece říct: měřila jsem časy svým srdcem a mé srdce vedle tebe neměří dobře. To se neříká. To se nesmí říct, protože jakmile se to řekne, je konec lavice, konec rozcestí nad železárnami, konec všeho, co má — a tak to zamkla, přidala k ostatním zamčeným věcem a slíbila si, že klíč ztratí.
Jenže věci, které člověk zamkne uprostřed noci v tmavém průjezdu, se zamykají špatně. Šli potom spolu ztichlými ulicemi dolů, rameno vedle ramene, a Eira cítila každý kousek té vzdálenosti mezi jeho rukávem a svým. U rozcestí nad železárnami se zastavili. Lakuri vytáhl z kapsy lahvičku a podržel ji proti vzdálenému světlu lucerny; tmavý proužek uvnitř se slabě zaleskl.
„První důkaz," řekl. „Bez tebe by nebyl. Ať to je, co to je — přišli jsme na to spolu." A protože jí pořád ještě jemně cukaly ruce, vzal její dlaň do obou svých a krátce, pevně ji stiskl, jako se tiskne ruka spolubojovníkovi[ZL49.1]. „Běž spát. A díky. Za všechno."
Za všechno, opakovala si Eira celou cestu domů, s dlaní, která si ten stisk pamatovala, jako si vosk pamatuje pečeť. Zamkla za sebou tiše dveře, tiše se svlékla, tiše lehla — a teprve do polštáře, neslyšně, tvarovala rty jednu jedinou větu, kterou by nahlas neřekla ani mrtvá: Tak tohle tedy je. No výborně, Eiro. Tohle tedy je.
________________________________________
Lakuri to k domovu neměl daleko, a přesto se cestou stihla stát ještě jedna věc.
Zahlédl ji na rohu své ulice — postavu v plášti s kapucí, která šla rychle a tiše podél zdí, přesně tak, jak jde člověk, který nechce být viděn. Lakuri sám šel rychle a tiše podél zdí, přesně tak, jak jde člověk, který nechce být viděn. [ZL50.1]A tak se ti dva nevyhnutelně srazili pohledem pod poslední lucernou před domem, sourozenci, každý s vlastní nocí za zády.
Sestra stáhla kapuci. Ve tváři měla ten zvláštní výraz — zarudlé tváře, lesklé oči — který u ní vídal po večerech celé týdny, jenže zblízka a v noci vypadal jinak. Ne provinile. Zapáleně. Jako člověk, který jde odněkud, kde se rozhodovalo o důležitých věcech.
Chvíli stáli a měřili se. Lakuri si byl bolestně vědom brašny na svém rameni a lahvičky v kapse. Ona si přitáhla plášť, pod kterým — všiml si a zase si zakázal všimnout — cosi neslo, svazek papírů nebo tenkou desku.
„Nebudu se ptát, kde jsi byl," řekla sestra nakonec.
„Já se nebudu ptát, kde jsi byla ty."
Koutky úst jí cukly. Na okamžik, na jeden jediný okamžik, vypadala jako dřív — jako sestra z časů, kdy se u stolu ještě mluvilo a Vahin vyprávěl a otec je okřikoval a smál se přitom nejvíc. „Jestli se máma bude ptát," řekla, „byla jsem u Vessy. Šily jsme."
„Jestli se bude ptát na mě, učil jsem se u Eiry. Počty."
„Počty," opakovala sestra a poprvé po dlouhé době se na něj doopravdy usmála. „No jasně. Počty." Natáhla ruku, malíček ohnutý — jejich staré dětské gesto, přísaha malíčkem, kterou spolu naposledy udělali snad před pěti lety nad rozbitým džbánem. Lakuri do něj vpletl svůj.
„Kryju tě," řekla.
„Kryju tě," řekl.
A na okamžik — později na ten okamžik myslel víc, než by kterýkoli okamžik měl unést — na okamžik byli tak blízko, že stačilo málo. Kdyby řekla větu navíc. Kdyby vytáhl lahvičku z kapsy: podívej, co jsem našel, týká se to nás všech. Kdyby se jeden z nich zeptal, navzdory úmluvě, navzdory všemu. Dvě tajemství stála pod jednou lucernou, obě mířila ke stejné hnilobě z jiných stran, a dělil je jeden nádech.
Ani jeden ho neudělal. V tomhle domě se všichni naučili neptat se.
„Dobrou," řekla sestra a vklouzla do dveří první.
„Dobrou," řekl Lakuri do prázdna a chvíli ještě stál pod lucernou, sám, s důkazem v kapse — a nevěděl proč, ale vůbec, vůbec mu nebylo do smíchu.
Probudily ho hlasy.
Lakuri chvíli ležel s tváří v polštáři a nevěděl, kde je ani kolik je hodin. Spal snad tři hodiny; noc mu ještě vězela v kostech a v hlavě se mu mísily okenice, světlo lucerny a tmavý proužek v lahvičce. Pak dolehl zdola otcův hlas — hlasitý, ostrý, takový, jaký v tomhle domě nezazněl od pohřbu — a Lakuri byl vzhůru, jako by ho polili vodou.
Oblékl se v běhu. Lahvičku, kterou večer schoval do boty pod postelí, strčil do kapsy — udělal to bezmyšlenkovitě, ze zvyku posledních týdnů nosit důkaz při sobě — a seběhl po schodech.
Dole to vypadalo jako po vichřici. Snídaně stála na stole netknutá, z konvice se už nekouřilo. Matka stála u kamen s rukama přitisknutýma na ústa. Rasin seděl na svém místě, oči v desce stolu, ramena u uší. Sestra stála u zdi, zády k ní, bradu vzhůru — a před ní otec, a v otcově ruce svazek papírů, kterým třásl, jako by ho chtěl uhasit.
Lakuri ty papíry poznal na první pohled. Hrubý tisk, rozpité písmo. Stejné, jako byl ten zašlápnutý leták mezi dlažebními kameny. …dřevo v přístavu, voda ve studních, nemocní za hradbami — a radnice mlčí…
„…pod postelí!" dokřikoval otec zrovna větu, jejíž začátek Lakuri zaspal. „Pod postelí v mém domě! Tak u Vessy jste šily? Tohle jste šily?"
Poskládal si to během tří nadechnutí, z útržků, které lítaly místností. Soused Torvel byl ráno vrátit vypůjčenou palici a u vrat prohodil s otcem pár slov — a mezi nimi, jen tak, bodře, že to holce včera ale slušelo, jak si to v noci štrádovala od radnice, on šel zrovna z ponocování u nemocné tchyně, kdepak ta se tak pozdě toulala? Otec neřekl nic. Otec šel nahoru, do jejího pokoje, a pod postelí našel to, co teď drželo jeho ruku v jednom ohni: letáky. Desítky letáků. A mezi nimi popsané archy — jména ulic, časy, plánek náměstí před radnicí.
„To není toulání," řekla sestra. Hlas měla napjatý, ale nezlomený, a Lakuri v něm s úžasem slyšel něco, co nikdy předtím: řečnický tón. Tón člověka, který se naučil mluvit před lidmi. „To je schůze. Scházíme se, protože město hnije a radnice mlčí, a když mlčí radnice, musí mluvit —"
„V noci! Po ulicích! Šestnáctiletá!"[ZL51.1] Otec praštil letáky o stůl, až nadskočily hrnky. „Víš ty vůbec, co gardisté dělají s takovými spolky? Víš, koho předevčírem sebrali u přístavu? Chceš skončit v šatlavě? Nebo hůř?"
„A ty víš, proč umřel Vahin?"
V kuchyni se udělalo ticho jako v hrobě. Matka vydechla, krátce, bolestně, jako po ráně. I sestra sama vypadala, že ji ta věta opustila dřív, než ji stačila zvážit — ale bylo pozdě, a tak se za ní narovnala a nesla ji dál: „Nevíš. Nikdo to neví. Léčitelé krčili rameny a my jsme ho pohřbili a od té doby se tady o tom nesmí ani mluvit. A on nebyl jediný, tati. Za hradbami umírají lidi se stejným kašlem každý týden, u přístavu hnijou celé sklady — všechno to je v těch papírech, kdyby sis je přečetl, místo abys s nimi třásl — a radnice mlčí a mlčí a mlčí, protože mlčet se v tomhle městě naučil každý!" Nadechla se. „Já už mlčet nebudu."
A tehdy, přesně v tu chvíli, to Lakuri udělal. Protože tohle byla ta chvíle — nikdy nebyla lepší, nikdy neměla být lepší. Vystoupil od schodů, kde dosud stál, sáhl do kapsy a položil na stůl mezi letáky malou skleněnou lahvičku, ve které se slabě zaleskl tmavý proužek.
„Ona má pravdu," řekl. Srdce mu bušilo, ale hlas držel. „Tati. Já to viděl. To dřevo v přístavu — vzal jsem si vzorek, zkoumal jsem ho, chová se to —"
„Ty do toho nezasahuj!" Otec se k němu otočil jen napůl, mávl rukou, jako se odhání moucha — a v tom pohybu bylo všechno: neviděl lahvičku, neslyšel slova, vnímal jen, že se mu do jednoho hořícího domu snaží někdo přinést další polínko. „Tohle není tvoje věc!"
„Ale je! Když ona říká, že —"
„Lakuri." Matka. Tiše, prosebně, s dlaněmi pořád u úst. „Teď ne, broučku. Prosím. Teď ne."
Teď ne. U večeře po pohřbu: teď na to nemysli. Ve škole by řekli: soustřeď se na učivo. Lakuri stál u stolu, na kterém vedle sebe ležely letáky popisující nemoc a lahvička, která ji dokazovala — dva kusy téže pravdy, blíž u sebe než kdy předtím a než kdy potom — a nikdo v místnosti je neviděl. Vzal lahvičku ze stolu. Nikdo si nevšiml ani toho.
Hádka se valila dál, už bez něj. Otec zakázal. Vycházení po setmění, schůze, „ty lidi", všechno — a jeho hlas se při tom zakazování lámal způsobem, který byl horší než křik, protože pod vztekem bylo slyšet to, co vztek jen převlékal: čirý, bezedný strach. Pohřbil jsem syna, říkal ten hlas pod hlasem. Nepohřbím dceru. „Dokud jíš můj chleba a spíš pod mou střechou," dokončil otec, „tak po setmění nevytáhneš paty z domu. Přísahej."
Sestra se dívala na otce dlouho. Pak sklopila oči a řekla: „Slibuju."
Lakuri, který stál dost blízko, aby jí viděl do tváře, věděl v tu chvíli dvě věci. Že lže. A že on neřekne nic — protože malíček, protože kryju tě, protože v tomhle domě už dávno platilo, že každý nese své tajemství sám.
Snídaně skončila, aniž začala. Otec sebral letáky a odnesl je do kovárny — ještě dopoledne z komína páchl hořící papír. Matka začala mlčky sklízet netknuté talíře. Rasin vyklouzl za otcem. A Lakuri si vzal krajíc do ruky, brašnu na rameno a šel — co jiného — do školy.
U dveří ho dohonila sestra.
Chvíli šla vedle něj mlčky, jen do rohu ulice, dál nesměla nebo nechtěla. Pod okem měla stín probdělé noci a na tvářích ještě skvrny od hádky, ale držela se rovně, tou svou novou, řečnickou rovností, kterou si přinesla odněkud, kde se rozhodovalo o důležitých věcech.
„Tys byl jedinej, kdo se mě zastal," řekla.
Lakuri pokrčil rameny. Nevěděl, co na to říct, a tak řekl pravdu: „Máš pravdu. V tom hlavním ji máš. Já to můžu dokázat, víš? Jednou. Až budu vědět víc."
Sestra se na něj podívala z boku, dlouze, a v jejích očích bylo něco, co si Lakuri zapamatoval na celý život a čemu v tu chvíli nerozuměl — něco jako něha a něco jako lítost, jako by z nich dvou byla ona ta starší o mnohem víc než bylo ve skutečnosti. „Tak to dokaž, počtáři," řekla tiše. „Jenom si pospěš. Některý věci nepočkají, až budeš vědět víc."
Pak se otočila a šla zpátky k domu, rovná, s hlavou vzhůru, a Lakuri se za ní díval, dokud nezmizela ve dveřích.
________________________________________
Ve škole se ten den povídalo o zlodějích. Kervas prý v noci zahlédl v zahradě dva stíny, honil je až ke zdi, ale nechytil nic než vlastní dech; ráno se našlo pootevřené okno u malé laboratoře, uvnitř ale nechybělo zhola nic, a tak vrátný rozhlašoval, že to byli študáci na medovině, a kuchařka, že duchové. Profesorka Hellen při hodině přelétla třídu pohledem, který se — možná, možná ne — o zlomek vteřiny zdržel na Lakurim a na prázdném místě, kde obvykle stávala lahvička se zabroušenou zátkou.
Lakuri se díval do sešitu a počítal do pěti.
„Nic velkého se neděje," šeptla mu Eira, která si jeho ztuhlost vyložila po svém. „Nechybí nic, nikoho neviděli. Za týden si nikdo nevzpomene."
„Já vím," šeptl Lakuri. A protože to v něm pracovalo celé dopoledne a musel to někomu říct, protože doma to říct nešlo a nikdy nepůjde, naklonil se k ní blíž: „Eiro. Doma se něco semlelo. Povím ti to po škole — všechno. A pak…" zaváhal, ruka mu bezděčně sjela ke kapse, kde ležela lahvička, „…pak potřebuju, abychom byli rychlejší. Něco mi dneska někdo řekl. Že některý věci nepočkají."
Eira se na něj podívala — a přikývla, bez jediné otázky, jako tenkrát v knihovně.
Tentokrát už věděla proč.
Doma se po té snídani žilo jako v domě s prasklým trámem: všichni chodili opatrně a nikdo nemluvil o tom, co kdy spadne.
Sestra dodržovala domácí vězení tak vzorně, že to bylo samo o sobě podezřelé. Večer co večer seděla u okna se šitím, byla milá na matku, mlčenlivá k otci — a Lakuri, který věděl, co ví, ji po očku sledoval a poznával v jejím klidu vlastní počítání do pěti. Trpělivost člověka, který čeká na svou chvíli. Neřekl nic. Malíček, kryju tě. Ale spalo se mu s tím čím dál hůř.
O to snáz se mu dýchalo cestou do školy. Doprovázet Eiru od rozcestí až k domu u železáren se stalo zvykem tak nenápadně, jako se stává zvykem všechno mezi nimi — jednou nesla kromě knih ještě roli výkresů a košík, tak jí půlku pobral, a když už ji nesl, donesl ji až ke dveřím, a když už stál u dveří, stalo se to i další týden, ačkoli nenesla nic. U dveří se s ním pokaždé rozloučila rychle, skoro ho odháněla — a Lakuri dlouho netušil proč, dokud jednou, právě když jí podával košík, dveře neotevřela zevnitř malá světlovlasá holka, nezměřila si ho odshora dolů a nezavolala do domu cosi v jejich jazyce, načež se zevnitř ozval mužský smích a Eira zrudla tak, že to bylo vidět i za šera.
„Co říkala?" zeptal se Lakuri.
„Nic," odsekla Eira. „Ahoj zítra." A zavřela mu dveře před nosem.
Pozvání pak už přišlo samo, jako přichází déšť, když se dost dlouho mračí. Vyřídila ho Eira jednoho odpoledne cestou od školy, s očima upřenýma na střechy města a tónem, jakým se oznamuje počasí: „Máma říkala, ať přijdeš k nám domů na návštěvu. Prý o tobě pořád mluvím a oni tě viděli jen ve dveřích."
„A mluvíš o mně pořád?"
„Mluvím o škole," odpověděla Eira důstojně. „Ty jsi ve škole. To se nedá oddělit." A zrychlila krok, aby šla o půl kroku napřed a on jí neviděl do tváře.
________________________________________
A tak o den později v podvečer, umytý a učesaný tak, že ho matka doma podezřívavě přejela pohledem („K Eiře? Na večeři? V čisté košili?"), stál Lakuri před domem u železáren a klepal na dveře, za kterými se mluvilo dvěma jazyky.
Otevřela mu vůně. Teprve za ní přišlo všechno ostatní — světlo, teplo, hlasy — ale první byla vůně: pečená ryba s něčím sladkokyselým, co neuměl pojmenovat, kmín a med a jehličí. Dům byl uvnitř jiný než všechny domy, které znal. Ne bohatší; jinačí. Na stěnách visely tkané pásy s modro-zlatým vzorem, stejným, jaký měla Eira na lemu šatů, podlahu pokrývaly světlé rohože a na polici u okna stála řada dřevěných figurek — jeleni, dlouhorozí a plaší, vyřezaní někým, kdo je musel vídat živé. Nad krbem viselo veslo. Obyčejné, mořem ohlazené veslo, na čestném místě, jaké se jinde dává meči nebo obrazu.
„Z lodi," řekl hlas za jeho zády. „Které nás sem přivezla. Člověk si má nechávat věci, které ho nesly, když sám nemohl."
Eiřin otec byl vysoký muž s klidnýma rukama a s vousem, ve kterém začínala prokvétat šeď. Jmenoval se Halvar; Lakuri to jméno znal z Eiřina vyprávění, stejně jako věděl, že v železárnách dělá předáka a že se ho tam bojí i lidé o hlavu vyšší. Podle toho si ho představoval — a představoval si ho špatně. Halvar mluvil tiše. Podal Lakurimu ruku jako dospělému, na okamžik ji podržel a řekl: „Tak vítej doopravdy, ne jen ve dveřích. Vymyšlené hosty se špatně krmí."
Večeře u nich vypadala tak, že všichni mluvili s každým.
Lakuri seděl mezi Eirou a jejím bratrem — Leifem, dvojčetem, které se Eiře nepodobalo vůbec v ničem kromě očí: hřmotný, ukoptěný od práce, učil se v železárnách a u stolu jedl za dva a mluvil za tři. Naproti seděla nejmladší, Runa, třináctiletá, s vlasy tak světlými, že ve světle svíček vypadaly skoro bílé, a ta si Lakuriho prohlížela přes stůl zpříma a bez ostychu, jak si děti prohlížejí nové zvíře. Matka — jmenovala se Signe a Eiřin rovný hlas byl její hlas, jen o dvacet let mladší — nosila na stůl mísy a vždycky se cestou dotkla něčího ramene, vlasů, opěradla, jako by počítala své lidi po hmatu.
Mluvilo se o všem. Leif vyprávěl, jak se v železárnách mistr pohádal s váhou, a hrál přitom mistra i váhu; Runa chtěla vědět, jestli je ve škole pravda, že se tam vaří zlato, a odmítala uvěřit, že ne; Signe se ptala, co Lakurimu chutná, a když nevěděl, jak se řekne to sladkokyselé na rybě, naučili ho to slovo v jejich jazyce a smáli se, ne jemu, ale s ním, jeho výslovnosti, a Runa to slovo opakovala schválně špatně, aby se smáli i jí.
A Lakuri seděl uprostřed toho všeho, jedl, smál se, odpovídal — a někde hluboko pod tím vším cítil, jak se v něm cosi svírá a povoluje zároveň. Takhle to u nás znělo taky, pomyslel si. Ještě před půl rokem. U stolu, kde se mluví, se totiž pozná dům, kde se nemluví — pozná se podle toho, jak moc host mlčí mezi dvěma větami.
Všimla si toho jen Runa. Mladší si všimnou vždycky víc než dospělí.
„Proč se pořád usmíváš," zeptala se náhle přes stůl, uprostřed hovoru o něčem úplně jiném, „když jsi smutný?"
U stolu se udělalo ticho. „Runo," řekla Signe káravě a Eira zrudla až po uši a sykla něco v jejich jazyce, čemu Lakuri nerozuměl, ale co znamenalo já se propadnu. Runa krčila rameny s nevinnou tvrdohlavostí svých třinácti let: vždyť se jenom ptala.
„To je v pořádku," řekl Lakuri. A protože se na něj ta malá dívala dál, zpříma, a čekala — doopravdy čekala na odpověď, nebyla to zlomyslnost, byla to otázka — odložil vidličku a řekl pravdu, střídmě, tak jak se dá říct u cizího stolu: „Umřel mi bratr. Před pár měsíci. Usmívám se, protože je to tak lehčí. Pro ostatní."
„Aha," řekla Runa a chvíli o tom přemýšlela. „Tak to u nás nemusíš."
Řekla to, jako se říká podej mi sůl. Signe zavřela na okamžik oči, Halvar se podíval na svou nejmladší dceru dlouhým, nečitelným pohledem — a Lakuri seděl s hrdlem staženým tak, že chvíli nemohl promluvit.
„Tak," řekla Signe do ticha, vstala a začala sbírat mísy. „Kdo si dá ještě, ať se hlásí teď, potom už bude jen med a sucharky." A jak nosila nádobí, tiše si broukala — beze slov, jen melodii, která se vlnila nahoru a dolů jako mírné moře. Lakuri ji nikdy neslyšel, a přesto ho podivně konejšila, jako by ji znal odjakživa. Eira sklopila oči k rukám a schovala úsměv: máma si broukala, jen když jí bylo dobře u srdce.
________________________________________
Po večeři prohrál Leif s Runou v jakési složité sourozenecké hře na střídání, jejíž pravidla znali jen oni, a odešli spolu umývat nádobí; Signe se posadila ke světlu se šitím. Halvar pokynul Lakurimu k lavici u krbu, nalil dva hrnky horkého nápoje z bylin, který voněl po jehličí, sedl si naproti a řekl:
„Eira říkala, že tvůj otec je kovář. A že v přístavu tě znal každý pes." Usmál se do vousů. „Tak mi pověz o přístavu. Dělám v železárnách dvanáct let a přístav znám jen jako místo, kudy odchází železo. Ty ho znáš jinak."
A Lakuri vyprávěl.
Šlo to samo, snáz, než by čekal. Mola a jeřáby, denní hlášení, kdo co přiváží a kam se to vozí dál, kuchařky a jejich koše, vlajky, které uměl číst dřív než písmena. Halvar poslouchal tak, že se vyprávělo skoro samo od sebe — a ptal se. Ne „a co dál", ale přesně: „Počkej, vrať se. Poloviční úlovky, říkáš — od kdy?" a „Ty zrušené kontrakty. To bylo před bouřkovým měsícem, nebo až po něm?" Otázky člověka, který si věci rovná, ne který si krátí večer. Lakurimu, hladovému po takových otázkách víc, než si sám přiznával, se odpovídalo jako po másle; a někde vzadu v hlavě mu rostlo lehké, teplé užasnutí nad tím, že tenhle cizí muž si o přístavu jeho dětství pamatuje z jeho vlastních vět víc, než si někdy pamatoval on sám.
„A pak jsou věci," dostal se Lakuri po nějaké době tam, kam se pod tíhou vlastních myšlenek dostat musel, „které do hlášení nikdy nepatřily. Kterých si všimneš, jen když tam chodíš celý život." Otočil hrnkem v dlaních. „Poslední den, co jsem tam byl, jsem u skladů za čtvrtým molem našel dřevo, které — "
Nedořekl to.
Zvenku, od středu města, dolehl zvuk. Nejdřív nezřetelný, jako když se daleko valí voda — a pak se v něm rozlišily hlasy. Mnoho hlasů najednou, sto, možná víc, rytmicky, sborem, a mezi nimi, ostře a cize, hvizd gardistické píšťaly. A ještě jeden, druhý, ze strany od kasáren.
V místnosti všechno strnulo. Signe se zarazila s jehlou v půli stehu. Z kuchyně vykoukl Leif s utěrkou přes rameno, za ním Runa. Halvar seděl nehybně, hlavu nakloněnou, a poslouchal s tváří, která se během jediného nádechu změnila — ne do strachu; do soustředění.
„To je od radnice," řekl Leif.
Vyšli před dům. Ulice u železáren ležela potmě a prázdná, ale nad střechami směrem k náměstí se do noční oblohy zvedala mihotavá záře — ne požár, na požár byla moc nízká a moc neklidná. Pochodně. Mnoho pochodní. Hlasy odtamtud teď byly slyšet zřetelněji, sbor, který se lámal a znovu skládal, a do toho píšťaly, dupot, kdesi třeskla okenice.
A Lakuri stál na cizím prahu, v zádech teplo nejhezčího večera za mnoho měsíců, a cítil, jak mu to teplo vytéká z těla někam do dlažby. Myslel na jediné. Na vzornou trpělivost u okna se šitím. Na slibuju, řečené se sklopenýma očima. Na sestru.
„Lakuri!" Eiřin hlas letěl za ním. „Počkej —"
Nepočkal. Slyšel ještě, jak Halvar říká pevně „Nikdo nikam nejde. Dovnitř, všichni," a pak už mu v uších zůstal jen vlastní dech a dlažba pod botami.
Běžel vzhůru městem po trase, kterou znaly jeho nohy líp než hlava, poslíčkovskými zkratkami, průchody a schodišti, a čím výš, tím byla noc živější. Nejdřív potkával jednotlivce — postavy spěchající k náměstí i od něj, někdo běžel s ním, někdo proti němu, a ti, co proti, měli v obličejích výraz, který se Lakurimu zarýval pod kůži: ne strach z něčeho, co viděli. Strach z něčeho, co teprve přijde. Pak začaly být ulice plné. Okna se rozsvěcela, lidé stáli na prazích, kdosi na někoho volal z patra, ať okamžitě přijde domů, a nad střechami rostla záře pochodní a s ní ten zvuk — sbor, který se lámal a znovu skládal, blíž a blíž, až se rozpadl na slova:
„Město — hnije! Radnice — mlčí! Město — hnije! Radnice — mlčí!"
Poslední průchod ho vyplivl na okraj náměstí a Lakuri se zastavil, jako by narazil do zdi.
Tolik lidí najednou nikdy neviděl. Náměstí před radnicí bylo plné od kašny až ke schodům — stovky hlav, pochodně jako pole hořících klasů, ruce zvedající narychlo psané tabule, a nad tím vším průčelí radnice, temné a zamčené, s jediným osvětleným oknem v patře, za nímž se občas mihl stín. Nebyl to dav z trhů, veselý a líný. Tenhle dav měl jeden hlas a jeden tep a Lakuri, vklíněný do jeho okraje, cítil ten tep v hrudní kosti jako cizí srdce.
„Město hnije! Radnice mlčí!"
Prodíral se dovnitř. Byl na to stavěný — malý, rychlý, uměl číst mezery mezi lidmi, jak je čítal celý život v přístavní tlačenici — ale tohle bylo jiné, dav se vlnil a svíral a on se musel prodírat šikmo, po kouskách, a přitom pořád dokola přejíždět očima řady tváří v mihotavém světle. Hledal jednu. Kde jsi. Kde jsi. Tak kde jsi.
A pak ji uviděl. Ne v davu.
Nad ním.
U kašny uprostřed náměstí stál převrácený vůz a na něm, nad hlavami, stálo několik postav — a jedna z nich byla jeho sestra. Vlasy jí ve světle pochodní hořely do měděna, plášť měla rozhalený, v ruce svazek papírů, kterým neměla zapotřebí mávat, protože mávala celým tělem, a mluvila. Kusy vět k němu létaly přes hlavy davu, trhané, jak se vítr a sbor střídaly:
„…ptají se nás, kdo za tím stojí! A já se ptám — kdo se má ptát, když ne my? Radní vědí o skladech! Vědí o studních! Vědí o nemocných za hradbami — mají jejich počty na stolech a mlčí —" dav zahučel, „— a my jsme mlčeli s nimi! Já jsem mlčela taky! Mlčela jsem, dokud mi nemoc, o které nikdo nesmí mluvit, vzala bratra —"
Lakurimu se zastavil dech.
„— a já vám říkám: já už pohřbívat nebudu! Kepenik hnije a hniloba se ptát nebude, hniloba si přijde ke každému z vás, do každého domu, ke každému stolu — tak ať se ptáme dřív, než přijde! Ptejte se! PTEJTE SE!"
„PTEJTE SE!" zaburácelo náměstí a Lakuri stál uprostřed toho burácení s očima upřenýma na sestru a v hrudi se mu pralo tolik věcí najednou, že se nevešly do žádného pocitu se jménem. Tam nahoře stála holka, která u snídaně sklopila oči a řekla slibuju. Tam nahoře stála řečnice, kterou celé náměstí poslouchalo se zatajeným dechem. Tam nahoře stál jediný člověk v tomhle městě, který nahlas říkal totéž, co on nosil v lahvičce v kapse — a on jí nikdy, ani jednou, neřekl, co ví.
Po tomhle, pomyslel si a začal se prodírat k vozu. Po tomhle jí to všechno řeknu. Dneska. Všechno.
Dostal se sotva o třicet kroků blíž, když se zvuk náměstí změnil.
Přišlo to od jižního nároží, nejdřív jako zavlnění — hlavy se tam otáčely, sbor tam vynechal — a pak jako vlna sama. Píšťaly, teď už ne dvě, ale deset, dvacet, pronikavě, ze všech stran najednou. Ze tří ulic ústících na náměstí vypochodovaly řady gardistů: přilby a hrudní pláty vracely světlo pochodní, štíty na sebe narážely, jak se řady srovnávaly, a před ně vyjel důstojník na koni a četl cosi z listiny — Lakuri z toho přes hukot davu zachytil jen útržky, nepovolené srocení… jménem rady… rozejděte se… — a dav odpověděl zahučením, které nebylo souhlas ani ústup, jen vzdor a strach smíchané dohromady.
Chvíli, dlouhou chvíli, stálo všechno proti všemu bez hnutí. Lakuri, vmáčknutý mezi cizí ramena, viděl mezerou mezi hlavami, jak na voze u kašny jeho sestra pořád ještě mluví, rychle, naléhavě, rukama tlačí dolů — klid, klid, nedejte jim záminku —
Pak kdesi vzadu, nikdo nikdy nezjistil kde, letěl vzduchem první kámen. Zazvonil o štít.
A náměstí se zlomilo.
Co následovalo, si Lakuri pamatoval navždy a nikdy to nedokázal vyprávět po pořádku, protože to žádný pořádek nemělo. Řady štítů se daly do pohybu a dav se pohnul proti nim i od nich zároveň; ti vpředu chtěli dozadu a ti vzadu nevěděli, a mezi tím se lidé káceli. Pochodně padaly a hasly pod nohama, nebo nehasly — kdesi vzplál stánek, kdesi plášť. Křik ztratil slova. Píšťaly ječely pořád, nesmyslně, do toho dusot, třesk dřeva o železo, a Lakuri se prodíral proti lidské řece, k vozu, který už neviděl, protože dav se vzdouval jako moře v bouři; někdo ho udeřil loktem do spánku, až se mu zajiskřilo, někdo ho strhl za brašnu, vytrhl se, upadl, po ruce mu šlápla bota, vyškrábal se — k vozu, k vozu — a když se konečně prorval na volnější místo u kašny, vůz byl prázdný a převrácený na bok a po náměstí se honily poslední hloučky, gardisté vlekli ke schodům radnice první spoutané a po dlažbě zůstávaly ležet ztracené boty, tabule, čepice.
A těla. Někteří se zvedali. Někteří ne.
„Kavio!" Vlastní hlas mu připadal cizí a malý na tak velkém náměstí. Běžel od jednoho ležícího k druhému, srdce v krku — cizí stařík, cizí žena, kluk ne o moc starší než on, který se držel za koleno a klel — „KAVIO!"
„Tady! Chlapče — tady!"
Klečela u ní mladá žena. To uviděl nejdřív: ženu v tmavém plášti, která klečela na dlažbě za kašnou, kam nedosahovalo světlo, a v klíně držela hlavu — a pak už viděl jen sestru. Ležela na boku, divně malá, vlasy rozhozené po kamenech, a ty kameny byly pod její hlavou tmavé a lesklé. Oči měla otevřené. Když nad ní klekl, našly ho, chvíli bloudily a pak se zachytily.
„…počtáři," řekla. Slabě, ale řekla to, a dokonce se skoro usmála. „Ty tu… nemáš co dělat…"
„Nemluv." Hlas se mu třásl, ruce se mu třásly, nevěděl, kam s nimi, bál se jí dotknout. „Nemluv, ano? Já tě odnesu domů. Slyšíš? Odnesu tě domů."
„Dostala ránu, když je hnali od vozu," řekla ta žena rychle a věcně, tónem, který držel pevně, jen aby něco drželo. Roztrhla si lem pláště a přitiskla složenou látku sestře k hlavě. „Byla chvíli v bezvědomí, teď mluví, to je dobré. Ale musí odsud, hned — vracejí se a seberou každého, kdo tu zůstal. Vezmi ji za ramena. Opatrně. Já za nohy."
Nesli ji do boční uličky, pryč od píšťal, a sestra byla lehká, strašně lehká. Za rohem, v temnu mezi domy, do nich málem vrazil stín běžící z druhé strany — a stal se z něj muž s lucernou, rozcuchaný, bez kabátu, a ten muž vydechl:
„Astrid!"
„Jsem celá," řekla žena. „Pomoz. Honem."
Teprve teď, ve světle té lucerny, uviděl Lakuri pořádně její tvář — a svět, který se té noci už jednou zbláznil, se pootočil ještě jednou. Znal ten obličej, aniž ho kdy viděl: Eiřiny šedé oči, Signeina brada, Runiny světlé vlasy, jen o deset let starší. Astrid. Zase nemohla přijít. A muže s lucernou znal taky, znal ho celý život, od pultu s kořením, od hlášení za drobné mince.
„Nuromis?" hlesl.
„Lakuri?!" Nuromis přejel pohledem z něj na raněnou dívku v jejich rukou a zbledl. „U všech — to je přece… vaše —"
„Potom," řekla Astrid. Jedno slovo, tiché a tvrdé jako podkova, a bylo po otázkách. „Sveď nás dolní cestou, znáš ji líp. Chlapče — kde bydlíte?"
„Ratanyrk," vypravil ze sebe Lakuri. „U kovárny."
Šli nočními uličkami, čtyři lidé a jedno tělo, které čtyřem rukám připadalo pořád lehčí, zastavovali se ve stínech, když kolem přeběhly píšťaly, a sestra chvílemi mluvila — útržky, papíry, kde mám papíry a neříkejte to tátovi a jednou, zřetelně, Vahine, počkej — a chvílemi mlčela, a její mlčení bylo horší než všechno ostatní dohromady.
Dveře domu u kovárny otevřel otec. Stál v nich v noční košili se svící v ruce, obrovský a najednou docela malý, a díval se na to, co mu syn a dva cizí lidé nesou do domu — a svíce se mu v ruce rozhoupala tak, že ji Astrid vzala a podržela sama.
„Stůl," řekla matka za ním. Byla bílá jako plátno a její hlas byl klidný tím strašným klidem, který Lakuri znal z jednoho pokoje a jednoho lůžka. „Položte ji na stůl, u světla. Rasine — pro felčara. Utíkej."
Položili ji na stůl, mezi talíře od večeře, které nikdo nestačil sklidit. Sestra otevřela oči, uviděla strop svého domova a pak matčin obličej a řekla docela tiše, docela jasně: „Mami. Nezlob se."
„Pšt," řekla matka. „Nezlobím. Jsem tady. Všichni jsme tady."
A byli. Celý dům byl vzhůru, svíce hořely, voda se hřála, felčar byl na cestě — a sestra dýchala, mluvila, dokonce stiskla Lakurimu ruku, když si k ní klekl. Bude to dobré, říkal si Lakuri, když se díval na její prsty ve svých. Mluví. Poznává nás. Bude to dobré.
Venku nad městem pomalu dohasínala záře pochodní a Kepenik se ukládal zpátky do tmy, dům po domu, jako by se nic nestalo.
Kavii bylo den ode dne líp.
Zprvu si to nikdo nedovolil říct nahlas — v tomhle domě se za poslední rok naučili nevěřit dobrým znamením. Ale bylo to vidět na malých věcech, které se nedaly popřít: ráno co ráno snědla o kousek víc, přes den spala o kousek míň, a když matka večer stlala, našla polštář obrácený, protože Kavia si ho přes den rovnala sama. Nejdřív snědla všechna Torvelova vajíčka a odpoledne prospala, a dům chodil po špičkách a usmíval se u toho. Den nato sešla sama dolů, vyhrála nad Rasinem partii kamínků a prohlásila, že felčarův obvaz vypadá jako čepice pietských výběrčích daní — a matka se tomu zasmála nahlas. Byl to zvuk, který v tom domě nezazněl tak dlouho, že se po něm všichni ohlédli, i matka sama; a pak se zasmála ještě jednou, tomu ohlédnutí, a od toho večera se v kuchyni zase mluvilo.
Felčar Domi přišel na kontrolu, dlouho svítil Kavii svíčkou do očí, nechal ji chodit po čáře mezi prkny podlahy a počítat pozpátku, a nakonec si posunul brýle a řekl, že za pár dní vytáhne stehy a že mladá hlava je tvrdá věc. Otec ho vyprovázel až na roh ulice, což u otce znamenalo totéž, co u jiných lidí objetí.
A začala chodit i Eira.
Poprvé přišla s dalším pytlíkem bylin od matky a s Lakuriho zameškanými úlohami, opsanými tak úhledně, že je profesorka Hellen málem pochválila nahlas. Stála ve dveřích kuchyně, rovná a ostražitá, cizí holka v cizím domě — a Lakuriho matka se na ni podívala, pak na pytlík s bylinami, pak zase na ni, a řekla: „Ty budeš ta Eira. Umíš krájet cibuli?" A tím to bylo rozhodnuto, protože v matčině kuchyni se příchozí dělili na hosty a na ty, kterým se svěří nůž, a hosté to měli navždy těžší.
Od té doby přicházela ob den, po škole, na hodinu nebo dvě. Nosila byliny a úlohy, pomáhala matce s odvary podle Signeiných receptů — ukázalo se, že ty dvě domácnosti si přes ni začaly posílat vzkazy, rady a jednou dokonce pekáč, a že se matky, které se nikdy neviděly, začínají jedna druhé zdálky vážit — a hlavně sedávala u Kavii. Ty dvě si padly do oka rychlostí, která Lakuriho upřímně vyděsila. Eira přinesla papír a předváděla Kavii početní hříčky; Kavia naučila Eiru hru s kamínky a nestydatě u ní podváděla; a když Lakuri jednou nesl nahoru čaj, slyšel přes dveře, jak se obě smějí, a zůstal stát na schodech s podnosem v rukou a poslouchal to jako hudbu.
„Tvoje sestra říkala," oznámila mu Eira jednou cestou dolů po schodech, „že jsi ve třech letech snědl vosk ze svíčky, protože voněl po medu."
„To je pomluva."
„Říkala, že budeš tvrdit, že je to pomluva." Eira si hodila cop přes rameno a znělo to skoro vesele: „Mám ti vyřídit, že má svědky."
Eira toho o těch odpoledních nikdy moc nenapovídala, ani doma, ani sama sobě. Ale všimla si — protože si všímala všeho — že se jí do toho domu chodí čím dál lehčeji. Že už zná vrznutí třetího schodu a ví, kde visí utěrky. Že ji Lakuriho matka posílá do spíže bez ptaní, jako se posílá rodina. A všimla si, samozřejmě, i jeho: jak nese sestře nahoru jídlo a cestou ho ochutná, aby nebylo horké; jak jí přerovnává polštář neohrabaně a s takovou vážností, že se tomu Kavia směje; jak stojí večer u okna a hlídá ulici, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Ve škole znala Lakuriho chytrého a Lakuriho tajnůstkáře. Tady poznávala Lakuriho, který má někoho rád a neumí to skrýt — a Eira, která uměla skrýt všechno, se na to dívala a cítila, jak jí ta jeho neschopnost bere půdu pod nohama den za dnem víc.
Jednou se v kuchyni srazili nad podnosem, jeho ruce vedle jejích, oba naráz řekli „já to vezmu", a nikdo z nich podnos nepustil, takže ho nesli po schodech spolu, směšně, každý za jedno ucho, a Kavia, když je viděla vejít, si je dlouze prohlédla a neřekla nic, jen se opřela o polštář s výrazem člověka, který si dělá poznámky.
Poznámky si dělala doopravdy. „Ta tvoje počtářka," řekla bratrovi večer, když Eira odešla, „se na tebe dívá, když se ty díváš jinam."
„Prosím tě." Lakuri sbíral kamínky z deky. „Jsme kamarádi. Nejlepší, jaké mám."
„Jasně," řekla Kavia. „Kamarádi." A víc k tomu nedodala, jen ho pozorovala s tou svou starší něhou, napůl pobavenou a napůl lítostivou, jako by z nich dvou byla dospělá ona — a Lakuri, který na ten pohled nikdy neuměl odpovědět, radši prohrál partii kamínků, aby se mluvilo o něčem jiném.
________________________________________
A pak, jednoho večera, když rodiče usnuli, zaklepal Lakuri na dveře jejího pokoje. Dvakrát krátce, jednou dlouze — jejich staré klepání z dob, kdy si po večerech nosili přes chodbu schované sladkosti.
„No konečně," ozvalo se zevnitř. „Myslela jsem, že už jsi to klepání zapomněl."
Seděla na lůžku, zabalená v dece, ve světle jediné svíčky. Zavřel za sebou tiše dveře, chvíli stál — a pak, protože si to sliboval od náměstí, a protože jí bylo líp a líp a ten správný večer už nemohl být správnější, sáhl do kapsy a beze slova jí podal lahvičku se zabroušenou zátkou.
Kavia ji vzala. Otočila ji proti svíčce. Tmavý proužek uvnitř se zaleskl.
„Tak povídej," řekla tiše.
A Lakuri povídal. Poprvé celý, poprvé nahlas, poprvé někomu z vlastní krve: poslední den v přístavu, nasládlý pach u skladů, měkké dřevo, které se rozpadá zevnitř; Vichřice a námořník, jehož kašel znal přes stěnu; Alyka, noc v laboratoři — u té sestra zvedla obočí a neřekla nic, jen jí v očích poskočil pobavený respekt — a nakonec tři podivnosti, zapsané rovným písmem: roste bez potravy, pije teplo, uhýbá lihu. Když domluvil, bylo v pokoji dlouho ticho. Svíčka praskala. Kavia držela lahvičku v dlaních jako ptáče.
„Ukaž mi to," řekla. „Jak to uhýbá."
„Nemám tady líh —"
„Tak dýchni." Přiložila lahvičku ke rtům skla a dýchla na ni, dlouze, teple, a oba se sklonili blízko a dívali se: tmavý proužek uvnitř se — možná — pohnul, maličko, směrem k teplu jejího dechu, jako se otáčí list za sluncem. Možná to bylo světlo svíčky. Možná ne. Kavia pomalu položila lahvičku na deku mezi ně.
„Tys měl tohle," řekla, „celou tu dobu. U snídaně. Na stole. Vedle mých letáků."
„Snažil jsem se —"
„Já vím." Řekla to rychle a pevně, dřív, než se stačil začít omlouvat. „Já vím, že jsi to říkal. Slyšela jsem tě, počtáři. Já jediná jsem tě tenkrát slyšela a nic jsem neřekla, protože jsem si hájila svoje." Odmlčela se a zadívala se do svíčky. „V tomhle domě jsme všichni tak zvyklí nést si to svoje sami, že si ani nevšimneme, když neseme totéž."
A pak povídala ona.
Začalo to po Vahinově pohřbu, u Vessy — švadleny na druhém konci města, u které se učila Astrid. Kavia tam nosila přešít smuteční šaty a zůstala na čaj, a pak ještě jednou, a pak si všimla, že do zadní dílny mezi policemi látek chodí večer lidé, kteří nešijí. Vessina dílna, vyprávěla, je bezpečné místo: kdo by se pozastavil nad tím, že k švadleně chodí ženské s balíky? Nosí se tam v podšívkách víc než nitě. Astrid ji přivedla dovnitř — „ona není jen tak někdo, počtáři, na to jednou přijdeš sám" — a Kavia zjistila, že jsou v tom městě desítky lidí, kteří počítají nemocné za hradbami, obcházejí studny, sbírají svědectví z přístavu. Že hniloba má v jejich papírech mapu. Že na té mapě jsou místa, která se rozsvěcují jako uhlíky, a že nejvíc jich hoří kolem východního nábřeží.
„Kde máš ty papíry teď?" zeptal se Lakuri. „Otec je spálil —"
„Spálil letáky." Kavia se usmála starým, rošťáckým úsměvem. „Letáky jsou na rozdávání, těch je škoda jen kvůli tisku. To důležité je zašité v mém zimním plášti, v podšívce na zádech, a plášť visí v síni mezi ostatními, protože nejlíp se schovává tam, kudy všichni chodí." Zaklepala si prstem na spánek vedle obvazu. „Kdybych někdy musela rychle pryč, tak: plášť. A doneseš ho Astrid. Jenom jí, rozumíš? Nikomu jinému, ani kdyby se zaklínal nevímčím."
„A další jména? Kdo ještě —"
„Ne." Řekla to měkce, ale zavřeně, jako se zavírají dveře, za kterými se svítí. „Žádná další jména. Čím míň jich znáš, tím míň jich můžeš říct, kdyby se tě někdo ptal ošklivě. Tak to u nás chodí a je to dobré pravidlo. Vessa, Astrid, plášť. To ti stačí na všechno, co by kdy mohlo přijít."
Seděli pak dlouho do noci, hlavy u sebe, a skládali to, co každý nesl sám, do jednoho obrazu: jeho lahvičku k jejím uhlíkům na mapě, jeho tři podivnosti k jejím počtům nemocných, sklad za čtvrtým molem k východnímu nábřeží. Nevěděli pořád skoro nic — ale poprvé to nevěděli spolu, a to bylo něco úplně jiného než nevědět sám. Kavia chtěla vědět všechno o Alyce, o městském úkolu, o tom, kdy si ho Lakuri bude smět vzít; počítala roky na prstech a mračila se, že je to dlouho, a Lakuri jí sliboval, že rychlejší cesta nevede, a ona říkala, že rychlejší cesta vede vždycky, jen bývá strmá.
„Až mi Domi vytáhne stehy," řekla nakonec a zívla, „vezmeš mě do přístavu. Ukážeš mi ten svůj sklad. Chci to vidět na vlastní oči, a stejně mi dlužíš vycházku — naposledy jsi mě do přístavu vzal, když mi bylo deset a spadla jsem tam do sítí."
„Sama jsi tam vlezla."
„Spadla jsem tam vznešeně." Hodila po něm rohem deky. „Běž spát, počtáři. A lahvičku si zase schovej. Já budu spát líp, když vím, že ji hlídáš ty."
„Dobrou, Kavio."
„Dobrou, Lakuri."
Šel spát lehčí než kdy za poslední rok. Poprvé od Vahinovy smrti nesl své tajemství napůl — a půlka tajemství, zjistil, váží míň než polovina. Dům kolem něj oddechoval potmě svým starým, známým rytmem: matčino tiché pochrupování, vítr v komíně kovárny, za stěnou sestra, obracející se ze spaní. Zítra byla škola, odpoledne přijde Eira, večer partie kamínků. Věci se vracely na svá místa, jedna po druhé, jako nádobí do police.
# Název = kapitola, ## Název = podnadpis, **tučně**, *kurzíva*, řádek *** = oddělovač scény. U básní odděl sloky prázdným řádkem.# Název = kapitola, ## Název = podnadpis, **tučně**, *kurzíva*, řádek *** = oddělovač scény. U básní odděl sloky prázdným řádkem.